Deník válečné zpravodajky VIII.: Padla chandra na vtipálka aneb Dejte mi pistoli a snítku petržele...Ano, ano, je to tak. Chandra na mě padla a drží se mě, potvora, už dva dny jako klíště. A já marně pátrám proč. Že by to bylo tím, že pořád „chčije a chčije“? Nebo že by jarní únava? Či snad premenstruální tenze? Ono na důvodu ani tak nezáleží, hlavní je, jak z toho ven. Pracovní aktivitu se mi daří jakž takž předstírat. Šéf ani kolegové naštěstí neočekávají, že se u toho, co dělám ještě budu křenit jako jelito. Žel, přesně toto očekává můj muž. Přichází domů znaven celodenní intelektuální dřinou a chce vtipnou, usměvavou, šarmantní krasavici (cha,cha... ), s níž moudře porozpráví u opulentní večeře, kterou mu s písní na rtu připraví. Jak velké musí být jeho rozčarování, když mě najde ve stavu totální nepohody, tupě zírající a slzy skrápějí moji zachmuřenou líc. Jak děsivé musí být zklamání, když se ona opulentní večeře skládá ze dvou krajíců chleba se sýrem a dvou rajčat. Jak strašná musí být jeho frustrace z rozhovoru se mnou, když na něj pálím věty typu: „Nemám!“, „Nechci!“, „Nemůžu!“ a „Bolí mě hlava!“. Ještě že my Slezané máme pro tento duševní stav krásný výraz – „být mrzký“. Můj zdrcený muž na mě tedy z posledních sil zaječí, že jsem mrzká baba a jde si pustit televizi. No a já si dál v klidu hýčkám své smutky.Nicméně včera se mi dostalo objasnění mého problému. Potkala jsem známou, zašly jsme na kafe a já jí líčila jak jsem nešťastná, jak se mi nic nedaří a jak mě všichni „kakají“. Nu a voala, rozuzlení záhady hlavolamu je zde. Známá mě lehce upozornila na můj věk (něco málo přes třicet) a moudře pravila, abych si pomalu začala zvykat, neboť je to KRIZE STŘEDNÍHO VĚKU!!! A sakra, četla jsem o tom, slyšela jsem o tom, ale že by i já? Proč zrovna já? I zeptala jsem se, kdy bych to tak mohla jako rozchodit. Odpověď mě uvrhla do ještě větší beznaděje. Ono prý přijde na to. A prý jak kdo a jak u koho. Hmmm, to je vskutku povznášející. Ale známá mě vytrhla z úvah o sebevraždě dobrou radou. Krizi středního věku už prý „má“ několik let a když už je nejhůř, tak se uvede do stavu „opilá a šťastná“. Zajímavé řešení. Budu o tom uvažovat. Ovšem jasně mi z toho plyne, že pokud se dožiju menopauzy, aniž bych se stala alkoholikem, tak to do důchodu snad už nějak doklepu. Musím jen informovat svého muže, své nejbližší příbuzné i svého psa, že mě v příštích deseti letech budou nacházet „opilou a šťastnou“. Nevím však, zda raději nepřistoupí na mou krizi středního věku. A jak to řešíte vy, kterým je přes třicet?Já se jdu teda opít, protože „krize mě hryze“ (ty jo, já snad budu ještě ke všemu veršotepcem).