Tučňákova dobrodružství

A zavíráme!

2007-11-14T09:05:00.000+01:00

Tento zápisek bude na tomto blogu poslední. Definitivně. Upřímně řečeno, psaní v této podobě mě nějak přestalo bavit. Cítím, že téma "připravit se na něco a popsat se do detailu" se již stokrát omlelo a další mé psaní je stále o tom samém.
Když se ohlédnu za sebe, tak vidím celkem tři blogy, které jsem pravidelně plnil od roku 2005. Zápisky Běžícího tučňáka vznikly docela spontánně a dokonce prvotní zaměření blogu bylo úplně o něčem jiném. Druhý blog vzal bohužel za své při konverzi databáze a bylo to také naposled, kdy jsem se spolehl na aplikaci, která hostovala u kamaráda na serveru. Třetí blog právě čtete...
Za celou dobu se mi díky blogům ozvalo opravdu hodně lidí, s některými se už znám dlouho osobně, s některými běhám a i jinak sportuji a některé ještě třeba poznám na dalších akcích Tragéd teamu.

Myslím, že je vhodná doba s tím skončit. Ale. Nechci se s vámi všemi přestat virtuálně setkávat a proto mě nyní najdete na komunitním serveru facebook.com, kde jsem založil i virtuální sletiště všech přátel Tragéd teamu. Možnosti těchto sociálních sítí jsou velké. Nechcete to zkusit prozkoumat také a připojit se? :)

Mějte se fajn a ať vám to funguje nejen ve sportu!

Váš Viktor Machek aka Běžící Tučňák

1. vodní

2007-11-08T10:29:00.000+01:00

Tak jsem zase po skoro neuvěřitelných čtyřech měsících plaval na Zeleném pruhu. Domluvil jsem se na krátkém výjezdu s Toskem a musím konstatovat, že mám vedle sebe dalšího člověka, který umí plavat kraul.
Až jsem byl překvapen, že hned na poprvé po tak dlouhé době, kdy jsem maximálně plaval v moři, necítil nic negativního. Prostě jsem se přemohl, zaječel při skoku do (opět) ledové vody a v industriálně laděném příšeří (šetříme elektřinu?) bazénu..plaval. Občas prsama, většinou kraulem. Nic mě nebolelo, nic mě nebolí, krásně jsem se protáhl a natěšil na další vodní radovánky. Jako obvykle jsem to nepočítal, ale za těch cca 30 minut to mohlo být těch 700, 750 metrů. Ale na tom nezáleželo.
Koleno ve vodě bylo v pohodě, pouze dnes ráno jsem cítil, že je trochu v ohybu ztuhlé. Chci začít opět pravidelně chodit, je to skvělý pocit.

Je třeba vepřových kolen

2007-10-31T09:38:00.000+01:00

Podezření se změnilo v jistotu. Levé koleno zdá se býti značně problematické. Dnes při jinak báječném běhání s Wittym a s Kekem se ozvala bolest opět zhruba po půl hodině běhu. Zbytek jsem doběhl se zaťatými zuby. Začne mě bolest vždy v místě ohybu a jakoby z boku. Z obou stran. Postupně se mi snižuje hybnost a špatně se mi ohýbá.
Včera jsem ho testoval v posilovně na spinningovém kole a na veslařském simulátoru a koleno vydrželo v pohodě hodinu. Takže bych si spíš tipoval, že bude nějaký problém s botami nebo s došlapem nebo já nevím co. Witty poradil vepřová kolena a kloubní výživu. Obojího si nyní dopřeju vrchovatě a zaměřím se na plavání a kolo.
Uvidíme, řekl slepý :)

Takže, jak na tom tedy vlastně..

2007-10-26T11:30:00.000+02:00

jsem? Původně se mi chtělo napsat, že blbě, ale cítím, že jedno slovo nestačí. Nicméně není to žádná sláva. Především, rozhodnutí o mém dalším posunu přišlo v období, kdy jsem tak trochu líný. To samo o sobě není žádná dobrá zpráva. Potřebuji se vnitřně vyhecovat a hlavně musím nastavit jistou pravidelnost. Jinak ta příprava půjde společně s mou fyzičkou do kytek a to určitě není můj cíl.
Bod jedna: Kde vzít čas? Práce, rodina, práce, rodina, chvilku volna, práce, rodina vytváří skoro homogenní uzavřený cyklus, kdy najít souvislejší dobu pro trénink je opravdu umění. Naštěstí (a to jsem si už psal) mohu v rámci svých možností tvrdého a nekompromisního (chacha) managera s časem přes den hýbat a s určitou predikovatelností událostí lze naplánovat poměrně pravidelné plavání nebo spinning přes den. Ovšem nesmí do toho přijít audit. Nebo dohady o rozpočtech. Nebo něco jiného.
Jiná věc se týká běhání, tam se budu muset znovu dostat do polohy, že si půjdu zaběhat večer, až děti usnou. Což znamená, že mě dalších X měsíců bude provázet na cestách převážně tma.
Bod dva: Co na to bude říkat mé fyzično? Po prázdninách se mi při jednom běhání ozvalo nepříjemně levé koleno, které mi zničehonic začalo dělat problémy. Žádné křupnutí, žádné lupnutí. Najednou mě v něm začalo bolet a druhý den po běhání jsem ho stěží ohnul. Nic moc pocit. Dal jsem tomu skoro 2 týdny klidu, což při mé frekvenci 1-2 týdně běhu, není zase taková ztráta a koleno se zotavilo. Ovšem po 2 bězích jsem cítil bolest znovu. Běhám nyní výhradně v Nike botách s iPodem a přemýšlím, čím to bude.
Celkově jsem za ty měsíce zmenšené fyzické námahy trochu přibral, bolí mě více záda a jsem celý měkký, pokud mohu nějak charakterizovat svůj nynější pocit. Předpokládám, že bych se mohl dostat nyní již rychleji do předešlého pocitu příjemna a dobrého cítění se.
Bod tři: A co vybavení? Kde budu mít trochu problém je především kolo. Nové plavky mi přinese předpokládám ježíšek, ale nové kolo kupovat nebudu. Zatím nechci. Pro trénenk opráším svého osmirychlostního hardtaila, na kterém nyní vozím děti. Dostane trochu tuningu v podobě nových pneu, možná nějaká sofistikovanější vidlice by také bodla. O řetězu nemluvím. Ostatní vybavení neřeším, dokonce už mám i koupenou trikombinézu, kterou jsem měl letos jedinkrát na sobě. A to ještě před zrcadlem.
Zbývá již jen bod čtyři a tím je nějaký plán. Alespoň jednoduchý, dodržitelný a vyvážený. Něco takovéh jsem si stáhlu z Beginnertriathlete a o víkednu se na něj v klidu podívám. Zaručuje nějakých 4-6 plných hodin zábavy týdně, což by mohlo být ideální, pokud k tomu přidám trochu toho domácího posilování alias levného zdroje zábavy pro moji drahou ženu.

Nový začátek, nová výzva!

2007-10-16T17:14:00.000+02:00

No tedy! Od posledního zápisku uplynuly skoro 4 měsíce a skoro by se zdálo, že jsem blog odvrhnul do propadliště virtuálních dějin. Není tomu tak. Nicméně za poslední dobu se toho tolik událo, tolik změn nastalo v mém životě, že jsem neměl na nějaké pokračování mých zápisků ani čas a dokonce ani náladu.
Výsledek mého postupného lenivění a změny životosprávy na sebe nedal dlouho čekat. Obrat k (snad) lepším zítřkům nastal po totálním prohlášení mé drahé ženy, která mi oznámila, že mi začíná růst břicho a zadek. Celkový dojem dopentlila dovětkem o tom, že se nebezpečně začínám podobat svému strýci a bylo vymalováno. Strýc pro vaši představu má pěknou souměrnou postavu kuželky, váží snad 115 kilo a měří skoro 2 metry. S nezbytným doutníčkem v puse a vždy dobře vychlazeným pivem někde po ruce je to společník sice zábavný, ale že bych se musel vydat jeho cestou dobře živené a spokojeně chodící tykve, tak to tedy ani omylem.
Je proto na čase opět setřít prach ze svého blogu a znovu se postavit před nějakou výzvu. Když jsem se zamýšlel kam dál, určitě jsem věděl,že nepůjdu pro tentokrát cestou maratonu. Neláká mě a myslím,že pro toto období mám v tomto směru jasno. Honba za stále lepším časem mě neláká. Také jsem se dostal do nějaké mentální meziformy a nemám nějak důvěru k pohybu na silnici, proto nechám svoji silničku odpočívat a z hromady rodinných technických trosek vytáhnu svého superbika, se kterým zmizím do většího klidu blízkopražských lesů. Další směr snažení jsem shrnul do podtitulku mého blogua čeká mě opět dlouhá cesta.
Z dalších zápisků časem pochopíte, že mě čeká zajímavá výzva, kdy budu opět na hraně balancovat se svým egem, se svými problémy i zdravotními neduhy, se svým nadšením a hlavně se svým časem. Současná pozice, kdy zpoza dobře uvázané kravaty většinou již lidem pouze naznačuji co by měli asi tak dělat, mě trochu nahrává v možnosti využít lépe svůj čas během pracovního týdne. A hodlám toho v rozumné míře využít i při mé další přípravě.
Takže vzhůru do nového dobrodružství, vzhůru do víru sportu! Držte mi palce a pokud vás budu svými občasnými zápisky bavit, budu rád.

Tučňák

Samolepky dorazily!

2007-06-28T21:57:00.000+02:00

Tak mi dneska přistála do schránky obálka a v ní zbrusu nové samolepky s logem běžce a nápisem behej.com(ůžeš). Jarda Koloběžka, iniciátor celé akce, která se v mezičase rozrostla do olbřímých rozměrů, nezklamal a samolepky jsou jedna báseň! Nelenil jsem a hned jsem si na rodinný vágen jednu přilepil. No není to paráda? Tomu auto hned lépe běží motor.

Večerní rychlíci

2007-06-27T09:19:00.000+02:00

Své víkendové tréninkové dávky jsem mohl využít již včera, kdy mě Hairman vytáhl na večerní běh.
Tentokrát jsme zamířili do lesoparku a k přehradě. Studená rozpadající se fronta přinesla příjemné ochlazení, takže se běží v pohodě. Hned na začátku mě překvapuje, jak lehce jsem se rozběhl a bez problémů se pokusím nasadit tempo. Překvapený Jirka konstatuje, že dneska to bude výživné, ale to už mu mizím v zatáčce. Lehce zvolňuji a srovnáváme krok.
Proběhneme kolem strážnice MP a zabočujeme na příjemný udusaný šterk v lesoparku. Kecáme co se do nás vejde a dáváme si kolečko v lesoparku. Když sbíháme k přehradě, drží se nás pár set metrů jiný běžec v šusťákové soupravě se psem, který s námi chce závodit. Zrychluji a snažíme se ho setřást. Nedaří se se. Malý sveřepík funí vedle nás a páníček začíná mít evidentně kyslíkový dluh. Vysvobozuje ho rozcestí, kde my odbočujeme doprava podél vody a rozběhnutý pes pokračuje do protisvahu. Poprvé za dnešní večer zhluboka vydechuji.
Vzhledem k tomu, že už se blíží devátá večer, ruch kolem přehrady utichá. Kromě jedněch bikerů, kteří nás (ehm, mě) klasicky vyškolili krátkých zakvílením brzdy tak, že jsem uskočil metr stranou, nás nikdo neruší a na jindy poměrně frekventovanou cestu se v pohodě vejdeme.
Po přehradě na nás čeká krásný singletrackový úsek proti proudu Botiče, který mám opravdu rád. Technicky zajímavých pár set metrů, kdy běžíme za sebou jako vláček nahoru a dolů, mě vždy velmi baví. Vybíháme u Fantova mlýna do prudkého protivětru z polí a rozhodujeme se, že si dáme ještě krátké ostré stoupání v Křeslicích a schováme se v lese.
Tempo se pozvolna stupňuje, přestáváme konverzovat a soustředíme se na výběh. Opět je dobrý. Vybušíme kopec bok po boku a spouštíme se opět úzkou cestou lesem zpět k Botiči. Lesní radovánky končí po pár set metrech další odbočkou, která nás vyvádí z pozvolna šeřícího se lesa na asfaltku. Znovu pořádně vydechuji. Jirka chytil dech a pobízí mě. Dupeme po silnici a zrychlujeme. Poslední kilák lesem běžíme ostře. Je to po dlouhé době poprvé, kdy jsme běželi citelně rychle. Cítím stehna, která dostala zabrat o víkendu, jinak je vše v pořádku. Equalony si neustále chválím, mám pocit, že s přibývajícími kilometry se jejich vlastnosti stále lepší.
Dobíháme na sídliště po 11 kilometrech parádního večerního běhání s průměrem 4:50 min/km.

Víkendové pobíhání u Tábora

2007-06-25T13:03:00.000+02:00

Tentokrát jsme změnili směr naší rodinné víkendové výpravy a jeli k Mladé Vožici navštívit naši dvojici B&D, tedy babí a dědu, kteří zde spokojeně vegetí přes celé léto.
Samozřejmě nemohla chybět v naší dodávce malá tučňákovic taštička s běžeckými věcmi a iPodem. Stále a znovu mě fascinuje, jak málo věcí stačí k tomu, aby si šel člověk zasportovat.
A tak jsem si oba dva dny poměrně vydatně zaběhal (na mé současné poměry 10 km+17,6 km). V okolí Vožice jsou různě velké kopce, kopečky, převýšení, táhlá i prudká stoupání. Ideální terén pro to, aby se člověk pořádně vyřádil a provedl mozkový restart.
--
Buena Vista Social Club/Chan Chan
Začínám kytarovou pohodovkou, která mě postupně uvádí do tempa. Nerozumím ani jednomu španělskému slovu, ale melodie a kytarová sólíčka mě na chvíli přenáší úplně jinam. Čekají mě zhruba dva kilometry pozvolného stoupání na prudkém Slunci. Přeháňka, díky které jsem se vracel před půlhodinou z konce vesnice, už je pryč a opět je vedro.
Depeche Mode/Personal Jesus
Rytmický song burácí ve sluchátkách a už jsem v sousední vesnici. Po stoupání mě čeká další výběh. Chci si pořádně naložit, chci si trošku hrábnout. Chci se tak trochu zničit. Buším do toho, buším do sebe. Jsem v rytmu muziky a míjím jednotlivé stavení s odpočívajícími Pražáky a Táboráky.
Faith No More/Digging The Grave
Ja je u mě zvykem, opět neplánovaně zabočuji na neprobádané území a uháním někam lesem. Je příjemný chládek. Cesta ovšem nestojí za nic. S Faithy mi to ale běží samo. Z hlavy se odplavují nepříjemné emoce, které mě ke konci týdne rušily. Čeká mě hodně rušné období, samé změny. Skládám si dohromady útržky rozhovorů, třídím si je a přemýšlím si. Dávno mě nezajímá, zda vím, kde jsem. Tělo funguje jako dobře namazaný stroj, nemluvím mu do toho.
Nirvana/Smells Like Teen Spirit
Uprostřed lesa mě prudce nakopává kytarový riff této božárny! Pokud jsem na něčem vyrostl, tak to byl Kurt a jeho geniální písničky plné energie. Z té se mi chce křičet a tak řvu. Mám chvilkový pocit, že ze mě všechno napětí padá! Uvolňuji se. Míjím nechápající lidi se psem, který o mě má mimořádný zájem.
Znovu kopec! Znovu se opírám do výběhu. Chci být nahoře. Pálí mě trochu vnější strany stehen. Ano, to chci! Jsem stále někde v lese. A najednou zcela sám.
Depeche Mode/Walking In My Shoes
Našel jsem si k nim vztah až jako dospělý. Jako mlaďocha mě tahle hudba nebrala, teprve časem jsem se k ní dostal. Překvapivě zabírá při běhání stejně jako ostré kytarové vypalovačky. Narychlo sestavený playlist se mi osvědčil.
Prudce dýchám a začínám po 7. kiláku točit podvědomě podle Slunce, které probleskuje stromy k domovu. Jedna louka už se mi zdá povědomá. Sbíhám neopatrně průdkým úvozem, míjím navršené kameny z pole. Představím si lopotnou práci našich předků a vybíhám na velké louce sežehlé vedrem.
The Offspring/All I Want
Opravdu vím co chci? Najednou se mi hlava rozeběhne na tisíc směrů a sbírám bleskové myšlenky, malé podněty, náznaky, vjemy a opět si je skládám do mých vazeb. Po Radosti mě na chvíli navštěvuje Vztek, posléze Lítost a na malý okamžik Strach. Pak už jsem zase v normálu.
Sbíhám proti ostrému větru, boty drtí nakrátko střižená stébla lučních trav. Dupu jak kráva a obíhám pastvinu, abych si ještě chvilku prodloužil dnešní skvělý zážitek.
Everlast-Santana/Put Your Lights On
Obidvuju Everlasta za jeho tisíc hudebních podob. Od skoro něžného lyrika s hlasem a mluvou dřevorubce až po tvrdého bílého kluka, co do elektronických beatů deklamuje svoje texty. Spojení se Santanou se maximálně podařilo a je z toho houpavá pohodovka, která mě pomalu dovádí k vratům chalupy. Nebyl jsem nikde daleko, jen jsem lítal po okolních kopcích a pastvinách, ale přitom se cítím, jako když se právě vracím s kufrem špinavého prádla po týdenní dovolené. Že jsem uběhl jen 10 kilometrů? Dnes mě to vůbec nezajímá. Vypínám iPoda, hlásím příchod a jdu potěšit tělo sprchou. Vše je na svém místě. Vše je v řádu, který byl nastaven. Je právě krátce po třetí hodině odpolední v sobotu dvacátého třetího června roku dvatisícesedm.

Dvojitá porce!

2007-06-15T09:00:00.000+02:00

Opět nastává období, kdy občasní slamění vdovci ožijí a mohou se realizovat trochu jinak než péčí o rodinku. Ta je zpravidla na více či méně krátkou dobu lokalizovaná v rekreačních zařízeních, kde slamění vdovci potí celý rok krev při pracných rekostrukcích, neschopní zajistit pár chlápků, kteří by se za mzdu zraňovali sami. I zadařilo se a na dva dny jsem osiřel..
Ve čtvrtek po 6 hodině ráno přibíhám přesně podle plánu do Kateřinek a na shromaždišti už poskakuje Keke se šátkem č. 7 a jdeme si zaběhat. Ranní běhání jsem v poslední době dost flákal, ale originální výmluvou jsou mi dětičky, které se pravidelně budí kolem šesté ráno (jediná spravedlnost je v tom, že jim všechno vrátí JEJICH děti). Vyrážíme do Miličáku, kde je příjemný chládek a kde to voní nadcházejícím létem. Opět bude velmi teplý den. Volíme pohodové tempo a kecáme co se do nás vejde. Zpestřujeme si trasu zaběhnutím do Újezda, výběhem ke Křeslicím a následným seběhem do druhého údolí, které nás přivede po hraně lesa k Fantovu mlýnu zezadu. Po příjemných 11,2 km končím za hodinu ve sprše a pádím do práce.
Odpoledne využívám dalšího volného okna v mém denním programu a kolem páté vynáším silničku ze sklepa. Plán trasy jsem si ještě snažil rozmyslet cestou domů v autě, ale nic zásadního mě nenapadlo. Volím tudíž nejpříjemnější variantu opuštění konce města a přes Uhříněves a Dubeč mířím do Kolodějí. Tam neodbočuji na Sibřinu jako obvykle, ale točím vlevo a odjíždím na Úvaly.
Cesta příjemně ubíhá, vedro není zase tak strašné a po dlouhé době si užívám pocitu rychlosti na kole. Stále nevím, kam přesně jedu, tak jen sleduji přibývající kilometry na budíku a hlídám si tepy, abych se nevybušil zbytečně brzo. Vzal jsem si dnes pro kontrolu tepák. Kromě pár excesů v drobných stoupáních, tepu v pohodě a i se tak cítím.
Po Klánovicích pokračuji stále na sever a až v Zelenči poprvé uhýbám doprava. Mířím na Čelákovice, kam dojíždím po docela slušné silnici s minimálním provozem. Po levé ruce se hrne černá hradba mraků, ale mám dojem, že mě to mine. V Čelákovicích si dávám gel a pořádně ho zapíjím šťávou z bidonu. Abych byl opravdu stylový jakotriatlet, vzal jsem si obě dvě flašky z Czechmana. Krátký dres navíc odhaluje viditelnou opálenou šestku a "Š", takže musím určitě budit téměř dokonalý dojem. :)
Až do Čelákovic držím docela v pohodě tempo 28,5 km/hod. Po 40 kilometrech točím doprava a začínám se vracet k Praze. Projíždím Mochovem a opět (jako vždy) úplně přesně nevím, kde jsem. Směju se tomu, jsem na sebe zvyklý. Zatím marně vyhlížím oba dva vysílače u Kolína, o které jsem se chtěl v navigaci zachytit. To ovšem netuším, že jsem trochu více severněji, než jsem si myslel. K mému dalšímu překvapení přejíždím dálnici a jsem definitivně dezorientován.
I přes skla tmavých brýlí vidím nad Prahou další hradbu mraků a George mi smskou oznamuje, že v Praze leje jak z konve.
Na kolínské silnici si jdu pro malé pivo a kofolu k motorestu a dávám po padesáti kilometrech odpočinek. Zvedl se vítr a dost ostře fouká proti. Tempo jsem snížil, kofolu leju do bidonu a vyrážím dál. Odbočuji z hlavní, kde už trochu začínám bojovat s protivětrem a s nohama na Dobročovice. Tam mě chytá první přeháňka. Fascinovaně sleduji, jak se ke mě žene clona deště a jak první kapky zvedají oblaka prachu. V životě jsem nic podobného neviděl! Za pár sekund jsem zcela promočený, ale déšť je to teplý. Krátká prudká přeháňka trvá snad 5 minut a je klid.
Uháním již znatelně pomaleji po rychle osychající silnici. Na 63. kiláku chytám první drobnou krizi. Celkový průměr klesá k hodnotě 26 a myslím na CrazyWheela, jak dokázal držet po 90 km průměr na 30? Nebo ti ostatní, kteří na Czechmanovi zajeli trať s průměry kolem 35 km/hod? Nejde mi to do hlavy, ale v tom mě přepadá další slejvák. Velké kapky mi buší rytmicky na přilbu. Naštěstí se nedrží na brýlích, tak aspoň vidím kam jedu.
U Královic už toho začínám mít dost a těším se domů. V Uhříněvsi moknu dnes naposled a chytám druhý dech. V klesání za Petrovice si dělám dnešní rychlostní rekord (53 km max. - ano, proč to nepřiznat, stále se bojím ve sjezdech) a s klepající přehazkou dojíždím na Háje. Vypínám měřáky a znamenám si 71,5 km večerního úžasného výletu za 2:45 hod. Nohy ani moc nebolí a jsem totálně nabit endorfinem. Silniční kolo mi prostě sedí a už se těším na dobu, kdy se mu budu moci věnovat pravidelněji. Za ty zážitky to určitě stojí!

Czechman - štafeta č. 6 - fotky

2007-06-11T08:43:00.000+02:00

Díky Jirkovi jsme zásobeni tunami povedených fotek, které jsem soustředil zde. U 3COPa jsou již i ftipná videa. Z těch nejpovedenějších fotek jsem pár vybral a trochu okomentoval.

Příjezd vítěze! Za mnou je rybník, kde se plavalo.

Ještě dotáhnout háček nad Š a je ze mě skoro dokonalý triatlet.

Nezbytné pózování, které nás provázelo po celý začátek akce. Pak některé pózy vznikaly víceméně nahodile, skoro bych řekl až nekontrolovaně :-)

Těsně před startem jednotlivců. Neoprény byly díky teplotě vody zakázány, ale to železným mužům a ženám vůbec nevadilo.

KekeShark vychutnávající předstartovní atmosféru. Všimněte si, že má již před startem připraveny ruce k vítěznému gestu.

"Až budu velkej, koupím si taky pořádný kolo jako strejda!" aneb obhlídka cyklopokladů v depu. Pokud se mi něco opravdu líbí, jsou to speciály na TT.

CrazyWheel se připravuje na svých pár hodin slávy. Jeho neustálý úsměv deptá soupeře a povzbuzuje spolubojovníky.

KekeShark těsně po výlezu z vody. Výraz jeho tváře hovoří za vše.

George mátl soupeře mimo jiné tím, že těsně po otočce do 3. kola neustále salutoval a celkový dojem banánem v puse.

Posledních pár minut ve stínu před startem a za chvíli jdu na to.

CrazyWheel už je v cíli a má toho také dost. Na první pokus zajel slušný čas a ukázal, že je to bojovník.

A to už jsem já se šňůrou kolem krku, která ukazuje, že mám za sebou jedno kolo.

Vbíhám do finiše a vychutnávám si poslední kolečko na trávě. KekeShark skanduje, George fotí, za chvíli udělám tečku za naším snažením.

Po doběhu s melounem rozebírám situaci a jsem rád, že je to za mnou.

"I will be back!" :-D aneb rádoby drsná póza šílence, který právě propadl mánii zvané TT. Brýle jsem pro tento okamžik sebral KekeSharkovi, ktgerý je před pár minutami vyhrál v tombole.

Czechman - štafeta číslo 6

2007-06-10T17:41:00.000+02:00

Přijíždíme do Lohenic u Přelouče a cesta k nádrži, kde se má odehrát jeden z letošních prvních dlouhých triatlonů, je již zavřená. Je lehce po deváté a jsme všichni plni optimismu a nadšení. Celý triatlonový svět dnes pozná naši nebývalou sílu, pozná štafetu vítězů! O tom jsme dosud přesvědčeni. Dokonce si dáváme v autě bojová jména, takže na hrázi mezi dvěma rybníky postupně vystupují:
Richard KekeShark - plavecký majster
George CrazyWheel - časovkář od narození a
Tučňák DevilsFart - rychlonohý potomek posla z Marathonu.
Ambice ohromné, zkušenosti s triatlonem oba dva kamarádi na rozdíl ode mě mají, tak čeho se bát. Celou akci jsem opět zorganizoval jednoho únorového ošklivého večera já, pánové celkem bez problémů souhlasili a tak jsme o nějaký ten měsíc později jeli sbírat triatlonové zkušenosti.
Registrace a vyzvednutí všech potřeb probíhá bez problémů, fasujeme tašku s různými katalogy, bidonem a obálku s číslem a čipem. Na konci registrace nás příjemná paní označkuje tím největším popisovačem, jaký jsem kdy viděl, takže za chvíli mám na obou dvou pažích velkou šestku a písmeno Š.
Slunce začíná pořádně smažit, tak lezeme do stínu, abychom v pohodě sledovali start jednotlivců. Štafety startují až 20 minut po 11 hodině.
Na start se staví 121 borců a slovenský spíkr (mimochodem fakt dobrý) se pokusí odstartovat. Nicméně píšťalka v rukou hlavního rozhodčího ho trochu předbíhá a tak se všichni triatleti vrhají ze břehu do vody.
Je to skvělý pohled. Z dálky ze břehu to vypadá jako hejno splašených malých létajících rybek, které pronásleduje něco velkého a dravého. Rozlehlá vodní plocha se plave kolem dokola dvakrát. Dost na to, aby mě začáteníkovi poprvé dnes poklesla čelist.
Keke se pomalu rozcvičuje, nandavá si na hlavu bledě modrou čepici se šestkou a po krátkém loučení, kdy se ujišťujeme, že určitě zvítězíme, si jde stoupnout na start.
Na startu štafet se setkává s dalšími devíti borci a za chvíli už je ve vodě i on.
Tempo nasazují všichni docela rychlé, alespoň z mého laického pohledu to vypadá dobře. Po prvním kole následuje krátký výběh po břehu a skok do dalšího. Štafetáři se v průběhu plavání mísí s jednotlivcema. KekeShark po prvním kole vybíhá k otočkovému barelu jako čtvrtý ze štafet. Stále se někde něco děje, tak se jako jeden z diváků docela bavím. A to již první borci vybíhají po nataženém koberci do depa, kde se fofrem připravují na silniční část triatlonu a odbíhají s koly k silnici.
Uznale s Jirkou sledujeme vypracovaná těla závodníků a rychlost, se kterou se dokáží připravit do cyklistického. Blíží se houf modrých čepic a když bezpečně poznáváme Kekeho, George si vzpomíná, že by si měl vzít možná i rukavice. Naráz otevírá všechny kapsy batohu a samozřejmě nestihne najít nic. Výraz KekeMajstra je natolik výmluvný, že se ho začnu ptát na zážitky až asi po pěti minutách. Jirka už je na cestě a odjíždí na první z celkově tří koleček devadesátičtyř kilometrů.
Keke se válí ještě v trávě a souká ze sebe nějaké pomalu srozumitelné českoslovenkomaďarské věty typu: "naozaj těžké, do frasa" "kdo to mohol tušiť?" a podobně. Něco mi říká, že letos asi nevyhrajeme. Po další půl hodině je KekeShark již provozuschopný, jde se krátce vyplavat a pak míříme na protější břeh doplnit kalorie ke stánku. Cestou rozebíráme situaci a těšíme se na Jirku, jak to všem ukáže na silničce.
Těšíme se na něho tak intenzivně, že ho při první otočce propásneme... Zapomněli jsme se u stánku. No nic, CrazyWheel je dostatečně mentálně silný a jeho neuvěřitelně stálý úsměv odkoukaný z časopisů Muscle and Fitness je dostatečně známý širokému okolí. Sedáme si do stínu kousek od občertvovačky na otočce a já celou dobu nepatřičně slintám nad karbonovými speciály, které se kolem nás řítí v těžko uvěřitelné rychlosti. KekeShark se snaží povzbuzovat, čímž mě pokaždé vyleká a některé jezdce zřejmě také. Nakonec se přidávám a povzbuzujeme opravdu každého, včetně babiček na ukrajinách, které po nás také chtějí podávat bidony. Neuvěřitelné.
Už je po poledni a závod je v plném proudu. Nakonec dojíždějí do dalších kol i ti méně výkonní triatleti, takže je na cestě stálý provoz. Po druhé registruju Michala IM, který kolem nás dvakrát profrčí zalehlý ve hrazdě a fotím Petra L. z Triexpertu, který si nás všimne a na chvíli kouzlí fotoúsměv a zdraví nás.
Konečně z mírné zatáčky vyhópne CrazyWheel a profrčí kolem nás. Montováním hrazdy se nezatěžoval, stejně jako já jsem si sice poznamenal, že si máme vzít gumu na číslo (jasně, že mám originál Ironman gumu, jako tri-borec) a tak se drží normálně řidítek. Ve startovním poli je snad jediný. Na druhou stranu poměrně dobře identifikovatelný i díky dresu s rukávy. Prostě opravdu dobrá škola pro příště. George nás zdraví, řve, že je v pohodě a mizí do posledního kola.
Dívám se na hodinky a a říkáme si, že máme zhruba hodinu času. Jdu se pomalu převléknout k autu a cestou se znovu zastavuji v depu, kam už dojeli první borci (Nejrychlejší z nich měl průměr 39,11 km!!) Nasávám atmosféru spolu s diváky, kterých je nakonec docela dost. KekeShark se uklidil do stínu, monitoruje situaci a čte si v brožuře "Ako na prvý triatlón".
Na George nakonec čekáme 3 hodiny 18 minut a CrazyWheel přijíždí ze štafet 10. ve stavu, který později komentujeme jako "beznadějný". Jen taktak, že mi předá chip a svalí se s mumláním do trávy. Keke později vypráví jak se George zotavoval a vše lze shnout do věty: "měl toho dost!".
Vybíhám na trať. Je něco kolem půl třetí a čekají mě tři okruhy o délce 7 km.
Slunce pálí jak zběsilé a úseky, které se běží ve stínu se dají v pohodě spočítat na prstech jedné ruky. Je vedro a místo chladivého vánku fouká půlku okruhu vzduch jak z fénu. Peklo je proti tomu středomořská idylka.
Po prvním kilometru, kdy se nohy probírají z celodenní nečinnosti, nasazuji trochu ostřejší tempo a snažím se na každém občerstvení pít a máčet se houbou. Vždy na chvíli to pomůže. Nevím, čím to, ale od rána mě zase bolel žaludek, stejně jako na PIMu. Stavu, kdy přestávám doufat, že dokončím, se bojím tak, že mě nakonec břicho přestává bolet. To už by byla vážně ostuda. I tak je to ale pekelná šichta. První kolo běžím za nějakých 32 minut a v druhém se trápím. Předbíhám docela dost lidí, ale nedá se samozřejmě srovnávat, ti kluci mají v nohou zátěž, která by mě spolehlivě zabila a i tak mě povzbuzují, s některými se zdravím. Atmosféra tohoto závodu mě velmi příjemně překvapila!
Dobíhám druhé kolo za 35 minut a nějaké drobné dle mých stopek a zbytek táhnu na morál. Nakonec se mi podaří předběhnout v průběhu půlmaratonu tři štafety, ale je to boj. V posledním kole si pamatuji každý metr a když vbíhám do prostoru cíle mám kromě pocitu, že omdlím, najednou radost a opět se směju trochu jako dement, v cíli oslavuji. Mám toho plné zuby a čas 1:48:33 mi stačí na celkově 5. místo v běhu a celkově 7. místo ve štafetách, kde jsme zaznamenali celkový čas: 5:38:37 a ztrátu na vítěznou trojku 1:15.

První nasátí triatlonové atmosféry, které jsem zažil, bylo skvělé. Organizace byla bezchybná, vše nám jako začátečníkům pořadatelé v klidu vysvětlili a přístup triatletů mě fakt příjemně překvapil. Nakonec jsem v cíli stihl pokecat i s Michalem IM, který skončil celkově patnáctý a vypadal spokojeně. Nikoliv zničeně, což se o našem dreamteamu tedy říci nedalo.
Pokud mohu shrnout za sebe, tak můj výsledný čas je v současné době věrný obrázek mé výkonnosti a i když jsem čekal možná trochu lepší, při tom vedru, které panovalo s mými naběhanými kilometry, by to bylo opravdu překvapující. Srovnání s ostatními dopadlo nakonec celkem slušně. Jsem rád, že jsme si to zkusili. Pokud jsme se bavili v autě cestou zpátky, zda bychom to v sobotu dokázali dát celé, za sebe mohu říct, že tedy rozhodně ne.
Celkově jsem se ale ujistil v jednom: pokud pro mě existuje směr, kterým se chci sportovně vydat,je to určitě triatlon. Jak to celé pojmu je zatím otázka (nehodlám určitě spěchat a rodinka má přednost), ale jsem 100% nakažen!

Výsledky jsou zde. Máme spoustu fotek a určitě i humorná videa. Vše později doplním. TriCop alias CrazyWheel slíbil také svůj pohled na věc, tak se těšte.

Že by konečně?

2007-05-29T14:49:00.000+02:00

Předesílám,že tento krátký příspěvek bude pln radosti a euforie. Věc se týká mého plavání. Kdo mě čte delší dobu, ví že s plaváním neustále bojuji. Plavání je pro mě dřina, každý naplavaný metr si přesně pamatuji, málokdy se daří tak, abych vylezl z vody a byl v pohodě. S kraulem prostě bojuji a nebýt velké trpělivosti Kekeho a ostatních, byl by ze mě stále špatný prsař.
Nicméně dneska se NĚCO zlomilo, NĚCO se stalo. Po celkem nudném dopoledni, kdy jsme seděli na dlouhatáááánském mítinku, jsem se operativně rozhodl, že si půjdu místo oběda zaplavat. Dorazil jsem na Zelený pruh v jednu hodinu a o deset minut později jsem se už nořil do opravdu ledové vody bazénu. Byl jsem celkem osmý v pořadí a jednoznačně nejmladší. Minimálně o dvě generace.
Po nezbytné kulturní vložce, kdy potichu nadávám a v zápětí pískám jak pubertální patnáctka, si nasazuji brýle a odrážím se od kraje bazénu. Jako obvykle první metry mi jdou dobře. Mám dostatek vzduchu a cítím, jak kolem mě proudí nerušeně voda. Což je známka toho,že nohy zatím fungují a nebrzdí mě. Když jsem minule pozoroval Melounka a Danka (ANO, jsem Podvodní voayeur!), počítal jsem si v duchu jejich pohodový pomalý rytmus a dnes jsem rozhodnut, že ho zkusím.
Doplavávám první bazén, odrážím se... za chvíli se odrážím do druhé stovky a pořád plavu! Pěkně, v klidu, těžce na pohodu se vlním v lehkém rytmu, dýchám si luxusně (toto slovo zbožňuji, Georgi!) a necítím žádný problém. Žádné pozvolné docházení kyslíku, žádné pitomé dysfunkce mých neuvěřitelně neobratných nohou, prostě nic!
Jsem v euforii a bez přestávky točím do třetí stovky. Okraje bazénu se pravidelně přibližují, sleduji čáru pode mnou, dlaždičky ubíhají a téčko na konci hlásí otočku. Chci to zkusit ještě dál a pokračuji do čtvrté stovky, stále bez zastávky, bez oddechu. Nejsem unaven, jen si hlídám, abych podvědomě nezrychloval. Daří se mi!! Mám ze sebe najednou takovou radost, že se v duchu usmívám. Po měsících dřiny, neustálých nedostatků, tréninku kraulových nohou, po plavání, kdy jsem chtěl plavky vyhodit, se najednou NĚCO stalo...
Doplavám v pohodě 500 metrů a poprvé si odpočinu. Půl kiloemtru souvislého plavání kraulem!! Posouvám si orosené brýle a tlemím se na důchodce jak imbecil. Květované čepice se na mě nechápavě dívají, ale je mi to jedno. Směju se nahlas. Moc neodpočívám a totéž zopakuji ještě jednou s jedinou vyjímkou, kdy 50 metrů plavu prsa. Po necelé půlhodince vylézám z vody a mám za sebou kilák. Nepotácím se, nelapám po dechu a odcházím poprvé do sprchy jako vítěz.
Teď se jen musím soustředit, abych podobný pocit dokázal kdykoliv zopakovat a bude to v pohodě. Dnes se opravdu zadařilo.

Běhy tisíce vůni

2007-05-28T10:09:00.000+02:00

Delší dobu jsem si tu nic nezaznamenal, což se pokusím dneska napravit. Bláznění ohledně PImu utichlo, pokud bych se k tomu měl vrátit v malé poznámce, poznamenal bych si, že mé ego nijak neutrpělo a nakonec mě i tato zkušenost určitě obohatila. Jedním z dobrých poučení je určitě fakt, že na příští maraton, který poběžím, se pokusím připravit co nejlépe a nic nenechám náhodě. Bohužel problémy se žaludkem mě totálně dostaly a na ně jsem připraven nebyl. Nohy byly druhý den v pohodě, žádná únava. Šel jsem si pak s klukama zaběhat a těch 32 kilometrů jsem skoro vůbec necítil. Nicméně přístí maraton pojmu jinak.
Tento víkend byl ve znamení vedra, dusna a občasných bouřek. Povedlo se mi oba dva dny vyběhnout, takže jsem si trochu protáhl nohy po týdnu, kdy jsem kromě plavání a domácího posilování nedělal nic. Mimochodem, poprvé jsem si byl zaplavat s Melounkem a s Dankem a nestačil jsem se divit. Oba dva jsou mj. frekventanti plaveckých kurzů u Petra Valeše a je to na nich sakra vidět. Zatímco já jsem plaval udýchané kraulové bazény se špatnou technikou především nohou, oni byli naprosto v pohodičce. Krásným a úsporným stylem frčeli od jednoho kraje k druhému To byla podívaná! Takže jsem začal přemýšlet o tom, že příští zimu se k Petrovi přihlásí také.
Ale zpátky k běhání. V sobotu jsem byl u tchána na stavbě, ale podařilo se mi vyběhnou odpoledne na pohodovou desítku podél rybníků u Jevan a horem zoět přes Voděradské bučiny. Vzal jsem si sebou iPoda a šlapal do rytmu živého koncertu Manu Chao. Když jsem po 49. minutách přibíhal, byl jsem totálně hotový z vedra a z dusna. Poprvé jsem si na sebe vzal "nafasované" adidas triko z PIMu a musím ho ohromně pochválit. V horku báječně odvádí pot a sedí mi dobře.
V neděli jsme vyběhli s Georgem až večer po půl osmé, kdy už vedro a dusno trochu ustupovalo. Cílem byla tentokrát druhá část Průhonického parku, kam jsme doběhli přes Rozkoš a vběhli jsem do něho branou u Geodetického ústavu. Už před tím se pánové doslova rozplývali nad tamním běháním a skutečnost daleko předčila moje představy. Krásné šotolinové měkké cesty, neuvěřitelné vůně rozkvetlých keřů a jiného zeleného bordelu, který nejsem schopen absolutně identifikovat a hlavně: vodní plochy ve spojení se skálou a výhledy nad vodou ze mě udělali na moment lehkého idiota, který střídavě řval nadšením, chvílemi plácal George po ramenou a děkoval mu a neustále se kochal. Takový terén jsem v žádném případě nečekal! A přitom to máme doslova kousek od domova. Něco už mi popisoval Miloš, když připravoval jednu trasu do knížky, ale teprve včera jsem se přesvědčil na vlastní oči. Přiběhl jsem domů nadšen a napumpován energií. Podvečer v Průhonicích mě nakopl, jak už dlouho nic. Do deníku si znamenám krásnou sedmnáctku za 1:35 a už vím, kam se budu vracet pro další vůně.

#4028 - DNF

2007-05-14T10:52:00.000+02:00

Letošní PIM si budu pamatovat. Nedoběhl jsem ho a hranici 42195 metrů jsem nepřekonal. Letos a vlastně vůbec poprvé si zapisuji magickou zkraktu DNF - Did Not Finish. Poprvé jsem měl možnost poznat tu druhou stranu maratonu a doufám, že to pro mě bude jedině poučení. Co se vlastně stalo?
Příprava na start probíhala jak je mým dobrým zvykem mírně hekticky, focení u Prašné brány, rychlá setkání a nové seznámení s dalšími nadšenci, rychlé rozdání samolepek Centra Paraple a odchod do Pařížské do statovního koridoru. Oproti minulému roku se nedostávám k větší skupince Tragédů, ale jsem odkázán do sektoru, kam podle čísla patřím. Ocitám se tak vedle Mirka Kostlivého, který letos běží jako vodič na 4:45.
Lehce konverzujeme a bedlivě posloucháme, zda uslyšíme startovní výstřel. Nad námi přelétá vrtulník a dav se začíná těsně před devátou netrpělivě hýbat. Někdo vepředu začíná tleskat a postupně se přidávají další. Zepředu slabě doléhá dunění bubnů. Za chvíli to začne! Trochu se protáhnu a najednou se dav dává pozvolna do pohybu. Jdeme. Snažím se na půjčených megahodinkách Polar od Kekeho namáčknout start, ale samozřejmě se mi to nepodaří. Svoje jsem si zapomněl v předstartovní euforii doma...Na rošt se dostáváme za 3 minuty od oficiálního startu.
Rozbíháme se s Mirkem a s Járou H., který se na prvních pár kilometrů stává mým souputníkem. Tempo držím, nikam se neženu a vše je zatím v pořádku. Jako tradičně před vládou půlka startovního pole močí a ulevuje si od startovního napětí, čekám na Járu a pokračujeme dál.
Stejně jako minulý rok na Libeňském mostě stojí a povzbuzuje Pubi. Mávám na něho a křičím, že má pěkné nové kolo. To ještě netuším, že už se sem podruhé nepodívám. Běží se mi dobře. Vzal jsem si nové boty Nike Equalon, které jsou od začátku naprosto super a nakonec potvrzují mojí dobrou volbu. Začíná docela připalovat, ale mě to opět nijak zvlášť nevadí. Na každém občerstvení trochu piju a máčím se houbou.

Přibíháme poprvé zpět na Staromák a probíháme znovu koridorem, tentokrát v opačném směru. Všude je spoustu lidí, fandí jak o život a cesta dobře ubíhá. Stále si držím tempo a schovávám se do příležitostných stínů. Míjím první běžce, kteří evidentně nezvládli tempo a jdou.
Jakmile vyběhnu ze Starého Města k nábřeží mám pocit, že něco přestalo být v pořádku. Zatím nevím přesně co, ale přestávám být v pohodě. Mrkám na iPoda, ale tempo neklesá. Na 18. kiláku stojí George, který mi dělá spolu s Kekem, Hankou a mojí mamkou doprovod a hlásím mu, že je vše OK. Probíhám Nusle a přestává mi být dobře. V uších stále sluchátka od iPoda, ale ani hudba nepomáhá. Po dalším kilometru mám jasno: žaludek! Začíná mi být regulérně na zvracení, ale běžím dál. Cesta k otočnému bodu kolem Podolí je nekonečná. Každým okamžikem čekám, kdy budu muset zvracet. Rozhoupané břicho bolí. Cítím každý krok. Silou vůle otáčím a vracím se po nábřežní silnici. Na 24. km mě zachytává Jirka, který se mnou kus běží. Bez problémů mi stačí. Hlásím mu problémy, ale povzbuzuje mě a slibuje, že na mě po Strakonické zase počká.

Už je mi fakt zle. A přitom nohy běží, bez problémů drží tempo. Necítím se nijak zvlášť unaven, jen to zatracené břicho bolí při každém kroku. Na 27. kilometru se už nedá nic dělat. Jen tak tak stihnu vybočit a u krajnice zvracím jak malé dítě. Narovnám se a motá se mi hlava. "Do prčic, to se mi musí stát zrovna dneska", říkám si nahlas a vztekle ztišuju řvoucí mp3 přehrávač. Kolem mě se valí pomalým tempem ostatní běžci. Mám pocit naprostého zmaru, ale aspoň jdu. Pokračuji s nimi a zase se rozbíhám. Vůbec se mi neulevilo. Úsek na Strakonické je zkrácený a tak se dav běžců otáčí již asi kilák za pivovarem. Pozvolna úplně zvolňuji, ale i tak dobíhám Jitku. Jakmile si sdělíme podrobnosti o našem zdravotním stavu (také jí není dobře, ale na rozdíl ode mě dokončuje), musím běžet zvracet ještě jednou. Opírám se o krajnici, je mi blbě a přestávám mít morál na další pokračování. Předbíhá mě Radka Zb. a Witty, oba dva vodiči na 4:00. Ještě jednou se pokouším rozběhnout a podržet se jich, ale vím, že letos mi to nevyjde. Představa, že bych měl ještě jednou oběhnout Karlín je natolik děsivá, že na 31. kilometru vypínám měření na iPodovi a vzdávám to. Od té chvíle již jen jdu, občas trochu zaklušu.

Na 32. kiláku potkávám fandící mamku, tak ji jdu říct, že to letos nevyjde a cítím zvláštní směs lítosti, zklamání, prázdnoty, naštvanosti a úlevy. Naprosto nedefinovatelné emoce se ve mě mísí a nejradší bych někam zalezl a schoval se. Je mi to líto, ale poslední etapu Vyslance Centra Paraple jsem prostě nezvládl. Sundávám si propocený šátek a je definitivně konec.
Na rohu u Internacionálu stojí zbytek mých fanoušků, tak se jim jdu ohlásit. Ještě zapózuji Tragédovu megamaxicosi foťáku a frčíme domu.

Je otázkou, proč k tomu došlo, co jsem udělal špatně, ale nyní je to pouze v rovině teorie. Možná k celkovému selhání přispěla i hektičnost posledních dnů a týdnů, možná jsem se měl ráno trochu více najíst. Těch možností je samozřejmě mnoho. V neposlední řadě si musím uvědomit, že jsem si nepřipravil žádnou strukturovanou přípravu a je také možné, že jsem vše podcenil, což mi včerejší závod vrátil.Takže opravdu dobré poučení a určitě lekce pro příště.

Předání vybraných peněz do Centra Paraple

2007-05-14T10:25:00.000+02:00

Díky Forestovi (díky velký příteli), přináším několik fotek z předání obálky s penězi od všech členů TT Tučňákova teamu na stánku Centra Paraple.

Obálka připravena, veškerá dokumentace včetně peněz přiložena.

...a šup tam s ní. Urnička stačila obálce jen tak tak :)

A konečné foto se sympatickou mladou paní z Centra Paraple a s certifikátem o daru!

Chtěl bych vám ještě jednou všem moc poděkovat!

Sraz běžců a příznivců na letošním PIMu

2007-05-10T10:03:00.000+02:00

Jen poznámka pro všechny běžce i neběžce ohledně již tradičního setkání před PIMem. Sraz bude stejně jako minulý rok u Prašné brány od cca 8.00, kde se budou řadit vodiči. A budeme se fotit :)
Osobně dorazím zhruba kolem 8. hodiny. Kdo mě zná tak ví, že tuto informaci je nutno brát s jistou rezervou, ale doufám, že zpoždění nebude velké.
Jako obvykle před maratonem mě začíná bolet úplně všechno, takže nic zvláštního se neděje a příprava jde podle plánu. ;)

Sbírka pro Paraple dnešním dnem končí!

2007-05-07T09:24:00.000+02:00

A rovnou musím napsat, že se mi při pohledu do velké obálky, která je připravena k odevzdání Centru Paraple trochu třesou nohy. Celková částka totiž dosáhla výšky 25 172,- Kč, což překonalo i mé nejdivočejší fantazie, které jsem měl na začátku této před necelými třemi týdny.
Když se podívám do výpisu všech členů týmu, kteří se podíleli na dosažení tohoto parádního čísla, napočítám 46 zápisů. Za některými poznámkami se dokonce skrývají celé rodiny, ozvala se i jedna firma, mnoho známých a kamarádů, ale i naprosto neznámých lidí. Ti všichni reagovali na výzvu skvěle a v jednu chvíli jsem ani nedokázal adekvátně rychle odpovídat na všechny maily! A co víc: akcí jsem oslovil další prima lidi, kteří se sami stali Vyslanci a myšlenku šíří dál.
Peníze předám na PIM Expu v sobotu před křestem knížky zástupcům Paraple spolu s podrobným výpisem.
Díky všem za skvělou podporu, jsem rád, že jste tady! Uvidíme se na maratonu.

Knížka je tady!

2007-05-05T07:57:00.000+02:00

Příští týden konečně vychází knížka, kterou jsme napsali společně s Petrem Syblíkem (Witty) a s Milošem Škorpilem. Když jsem před rokem v hlavě převaloval koncept této publikace, vůbec mě nenapadlo, že se mi povede nejen dotáhnout to do konce, ale ještě přesvědčit oba dva ultramany k tomu, aby do toho šli se mnou a napsali to. Úžasná paní Kočí, která byla naší redaktorkou v Gradě, nám také velmi pomohla a tak příští týden vychází Běháme po Praze a okolí.
Knížka přinese zhruba 35 běžeckých tras a lokalit v Praze a okolí a věřím, že vás zaujme a bude vás bavit.
Zvu vás také na křest, který proběhne v sobotu 12. května na PIM Expo u expozice Grady v 11:30.

Team Paraple fantasticky roste!

2007-04-25T10:23:00.000+02:00

Když jsem minulý týden vyhlásil účast na projektu pro Paraple, absolutně jsem netušil, co spouštím. Díky podpoře z Behej.com se mé akci dostalo velké propagace a ohlas byl famózní. K dnešnímu dni registruji přes 40 členů v teamu a suma, kterou mám přislíbenou a z části již vybranou, se brzy dotkne hranice 20 000,- Kč!!
Všem, kteří mi slíbili účast velmi děkuji, jsem rád, že jsem touto akcí oslovil tolik lidí a samozřejmě rád uvítám další členy v teamu.

S ohledem na tento projekt moji milí čtenáři prominou dočasně fakt, že se budu až do PIMu zabývat především touto akcí a další sportovní blogování si nechám až "na potom".

Díky všem, jste fakt úžasní!

Viktor

Stal jsem se vyslancem Centra Paraple!!

2007-04-18T13:54:00.000+02:00

Když jsem letos vyplňoval registraci na květnový pražský maraton, všiml jsem si možnosti stát se vyslancem Centra Paraple a pokusit se shromáždit nějaké peníze pro další rozvoj jejich Centra. S myšlenkou na dobročinný běh jsem si asi týden pohrával. Dokonce jsem (napadla mě spolupráce Behej.com a Centra Paraple - nicméně prosím nezaměňovat, o čem píšu zde je čistě moje soukromá aktivita) navštívil jejich Centrum a zjišťoval podrobnosti mj. i o této zcela nové akci, která se pořádá v České republice vůbec poprvé.
Primárně jde o to, že si každý běžec, který se bude účastnit PIMu, může založit vlastní team, který bude při maratonu reprezentovat a za který vloží před závodem vybrané příspěvky do pokladny Centra. Tím přispěje na rozvoj Centra Paraple, které se stará o lidi s poškozením míchy a pomáhá jim vést plnohodnotný a spokojený život.
Členem teamu se může stát kdokoliv, koho myšlenka na takové běhání osloví. A nemusí vůbec fyzicky běžet! Jeho jméno bude figurovat na seznamu členů teamu a bude zaneseno v publikaci s výsledky maratonu. Reprezentant teamu (nebo reprezentanti), dostane na svůj dres samolepku, kam lze všechny členy teamu napsat a proběhnout s nimi celou trať. Proběhnutí cílem a dokončení maratonu bude završením celé této akce.
Z mého pohledu bude tedy tento PIM opravdu zajímavý! Poprvé v životě poběžím pro někoho a můj běh bude mít další smysl. Těším se na to! Zároveň doufám, že se mi podaří zlanařit do klubu co nejvíc lidí a podaří se mi je přesvědčit o tom, že to má smysl.

Nyní to tedy mohu vyhlásit do elektronického éteru:

Pro tento rok jsem se stal (doufám, že jedním z mnoha) vyslanců Centra Paraple!

Otvírám proto možnost přidat se do mého nově založeného dobročinného běžeckého teamu, který se velmi originálně pracovně nazývá TT - Tučnákův team :-). Pokud bych Vás touto myšlenkou oslovil a chcete být v mém klubu, kontaktujte mě na mailu a domluvíme se na předání vašeho příspěvku, který vložím do společné pokladny a odevzdám na PIM Expo před startem maratonu. Stejně jako mě, vás může hřát pocit, že jste něco udělali pro lidi, kteří nemají tolik štěstí, aby mohli běhat a zažívat ty skvělé pocity jako my.

Pokud byste měli pocit, že jsem celou věc nevysvětlil dobře, kompletní text ohledně vyslanců je zde.

Pokud se chcete stát členem mého teamu, kontaktujte mě na mailu: silnicar zavin gmail.com!

Seznam členů teamu: (Věnovaná částka může být samozřejmě libovolná)
Viktor Machek (Běžící Tučňák)
Miloš Škorpil
Petr Syblík
Tomáš Slovák
Mirek a Marie Thumsovi
Radek Narovec
Alena Machková
Lucie Machková
Tereza Fortuníková
Michal Jalovecký
Sam Straka
Miloslav Pospíšil
Rostislav Tomeš
manželé Savičtí
Daniela Vinopalová
Davídek a Kačenka Machkovi
Petr Tongel
Jonáš Machek
Anetka Bruková
Michaela Bruková
Adam Bruk
René Bruk
Kateřina Galisová
Eva Špádová
Richard Kertesz
Milada Chadrabová
Petr Kostovič
Helena Nagyová
Vlasta a Jirka Vlasákovi
Josefa a Bedřich Masařovi
David Kubát
Martina Němečková
René Trbušek
Pavel Radechovský
Kateřina Štemberová
Daniel Ševčík
Dita Strachotová
Pavel Koucký
Radka Zbíralová
Katka Klouparová
rodina Procházkova z Hořovic
Jiří Kala
SOLID Systems, s.r.o.
Lubomír Svoboda
Vladimír Králíček
Pavel Kopecký
Kamil Arnošt
Kateřina Trousilová

Vybraná částka:
25 872,- bude předána pro rozvoj Centra Paraple!

Díky všem!!

Na Bučinách

2007-04-16T09:41:00.000+02:00

Týden po maratonu jsem už naprosto v pořádku. Při čtvrtečním lehkém běhání s Jirkou a s Pavlem K. cítím lehkou únavu v nohou a trochu pravé koleno. Také budu muset vyhodit ponožky, které jsem měl na maratonu a které jsem si vzal zkusmo také ve čvrtek. Podezření se potvrdilo: byly příčinou toho puchýře a do nových bot mi prostě nesednou.
Skvělé běhání mi ovšem přichystal víkend. Počasí jak na objednávku, na baráku jen trochu práce, všichni příbuzní zaměstnáni drbáním, dětičky řádí na písku, nejmladší spokojeně klimbá ve stínu a tak jsem si v rychlosti navlékl jen triko a krátké elasťáky a vyrazil podél rybníků na Jevany. Oproti čtvrtku se mi běželo přímo báječně. Žádná únava, žádné bolení. Prostě pohoda. Na hrázi u rybníka jsem odbočil premiérově po červené a zmizel v příjemném chládku lesa. Lesní cesty jsou v těchto končinách buď opravdu měkce lesní s podkladem z jehličí nebo šterkované, lehce zpevněné. Obojí je pro nohy velmi příjemné. Ke všemu všudypřítomná omamující vůně jara a poprvé vyhřátých lesních průseků mi dává zapomenout na shon všedního dne a odsouvá mě do úplně jiné dimenze. Prudce relaxuji. Dokonce i velmi příkré krátké stoupání po silnici od mlýna ke studánce vybíhám bez problémů a odbočuji po vrstevnici zpět na Louňovice. Před sebou mě čeká krásná meandrující široká cesta podél Bučin. Provoz na cestě je velký, nespočet mnoho typů kol, kočárky, výletníci, psi. Prostě hodně živo. Nakonec si z toho vychází 11,6 za 57 minut velmi příjemného protažení. Teprve po zadání do deníku se divím,že jsem běžel s průměrem 5 min/km, což mi pocitově vůbec nepřišlo.
V neděli zařazuji pouze krátkou půlhodinku, ale užívám si ji maximálně. Běhám opět po lese. Chvilku nahoru, pak zase dolů. Spouštím se až k vodě, abych pak dlouhým a táhlým stoupáním opět vyběhl na horní cesty. Přeskakuji kořeny, prozkoumávám pěšinky, vyhýbám se křoví a větvím. Absolutní běžecký zážitek! Běžím bez nějakého cíle, jen dávám pozor, abych špatně neodbočil a nemusel se zbytečně vracet. Po půl hodině mám v nohou 6,25 km a endorfinu mám na rozdávání. Víkend se fakt povedl.

Zápisky z maratonu aneb číslo 286 žije!

2007-04-10T08:44:00.000+02:00

Tak a je to za mnou! Oblečení, které jsem v sobotu zašpinil už je dávno vypráno a usušeno, číslo - které mi zbylo na památku - visí na mé mininástěnce, žaludek se mi srovnal, nohy přestávají bolet a tak je dobrý čas s lehkým odstupem shrnout sobotní zážitek z maratonu v České Lípě.
O České Lípě jsem slyšel od některých lidí už minulý rok. Soustředil jsem se ale na přípravu na květnový PIM a tak mě pobíhání na severu Čech nezlákalo. Tento rok to bylo ale trochu jiné. Před třemi nedělemi Jirka jen tak mezi řečí při běhání utrousil, že ho pozval Witty na maraton do Lípy a že jde. Chvilku jsme to rozebírali a pak plynule přešli k jinému tématu. Červík nahlodávač byl ovšem ve mě a já jsem si zkusil představit, že bych tento maraton šel také.
Mé běhání je tento rok ve znamení značného útlumu, kdeže ty naběhané objemy z minulých let jsou. Nicméně, "chodím pravidelně plavat, běhat stíhám díky svému vytížení tak dvakrát do týdne a mám za sebou dva maratony, tak proč to nezkusit", říkal jsem si docela drze. Vyjádřeno v číslech, měsíčně cca 60-70 km, víc ne. Testem pro sobotní výlet byla nedělní noční osmnáctka, kdy se mi běželo báječně. Rodinka vyšla vstříc a proto jsem v sobotu ráno mohl sbalit svých pět běžeckých švestek a vyrazili jsme směr Doksy.

Cestou ještě přibíráme Kekeho, který nám bude dělat doprovod. Cesta ubíhá v pohodě, jsme nadšeni a plni elánu. Těším se. Pojímáme to s Jirkou jako akci mimořádného splečenského významu a naše hlavní heslo zní: "užijem si pěkný den a zaběháme si". Žádné stresování, nic takového. Ráno jsem byl sice vícekrát na WC, ale fakt se nenervuji...
Za slabou hodinku a půl dorážíme do Sosnové a po krátké orientační vložce (pokaždé se mnou někdo lehce bloudi :) a krátkém telefonátu s Mírou T., nalézáme start u autodromu a jdeme se zaregistrovat.
Vyfasuji číslo a zdravím se s dalšími Tragédy. Potkávám Mounta, Míru T. (zaběhne si osobák a netuší to.), Mirka K., Martin M. se dokonce vrátil o pár dní dříve z Anglie, aby mohl běžet a konečně vidím živého Láďu T., který za pár hodin vybojuje skvělé třetí místo!
Jdeme se připravit na start a již tradičně se fotíme.
Nejdřív s Mírou, se kterým, se pokaždé rád vidím.

a pak společně:

Na startu se sešlo od oka cca 50 lidí, ale dost z nich běží jen půlku, takže se pole hned po startu roztrhá a natáhne. Oproti masovému PIMu je to naprosto jiný zážitek. S Jirkou si držíme pohodové tempo a zase kecáme co se do nás vejde.

První kolo se neženeme vůbec, do druhého trochu přidám a Jirka se drží. Běžíme s jedním atletem z Doks, který oproti nám nemluví, ale jednu chvíli mrkne na nějakou chytrou dálkoměrnou věcičku a oznámí nám, že běžíme na maratonský čas 3:37. Joj! tak to nás docela nakopává vpřed. Jirka má půjčené do Kekeho jeho superluxusní Polary, takže je každou vteřinu podrobně analyzován a informován o svém stavu :-)
Pokud mám charakterizovat trať, tak se jedná o jakousi osmičku, kde start, cíl a jediná občerstvovačka je přesně uprostřed. První část vede lesoparkem s pevnou betonovou cestou a následně obchází podél silnice továrnu Delphi, druhá část je po silničce, která táhle stoupá a po zhruba 2 kilometrech přechází v panelovou cestu. Po seběhu z malého kopečku je zde připravena obrátka a běžci se vrací zpět. Běží se 4 kola.

Ráno jsem dost váhal, co si vzít na sebe. Když jsem viděl některé otužilce, měl jsem husí kůži na 95 % těla, na druhou stranu jsem se nechtěl zbytečně nabalovat. Vyšlo to tak, že půlku trati mi bylo trochu vedro a druhou půlku (která se běžela proti nepříjemnému větru), jsem děkoval své prozíravosti, že jsem si vzal dlouhý rukáv.
V závěru druhého kola Jirka viditelně polevuje a za chvíli oznamuje, že má problémy s kolenem a že mám jít dopředu. To tak chybělo! Pokračuji dál a najednou zůstávám sám a před sebou ještě půlku trati. Daleko přede mnou běží nějaká holka, která má stejné tempo, takže té se jen tak nepřiblížím, za sebou mám pouze Jirku. Ostatní jsou buď daleko před námi nebo daleko za námi. Pro mě začíná boj. Jsou chvíle, kdy běhám sám rád, ale nyní bych zoufale potřeboval někoho, na koho bych se mohl alespoň chvili zavěsit a uklidnit se. Nesmím propadnout beznaději a tak zdolávám další kilometry. Vše se pomalu slévá do jednoho celku. Začínám cítit nohy a když se po třetí škrábu do mírného, ale táhlého stoupání, intenzivně myslím na tu pohodu, která mě pak čeká v cíli. Ale konec je ještě daleko.
Předjíždí mě Jirkovo auto a poznávám, že Jirka nedokončil. Od této chvíle mi kluci dělají naprosto skvělý support team. Vozí pití, cpou mi do ruky gely, povzbuzují. Velká pomoc. Na konci třetího kola už vím, že bojuju hlavně sám se sebou. Pokud to jde, mumlám si pro sebe povzbuzení. Snažím se myslet na cokoliv jiného než na běhání, ale pokaždé mě to spolehlivě vykolejí z rytmu a tak toho musím nechat.

Krize doléhá po 30. kilometru. Nepomáhají gely, voda.. nic. Jen se soustředím na další kroky a těším se na občerstvení, kde si trochu odpočinu. Před prudkým jarním Sluncem mhouřím oči. V jednu chvíli se leknu: Křeč! Přichází naprosto bez varování a já musím zastavit. V duchu řvu bolestí a chytám se za levé stehno. Nesmím skončit!! Už jsem tak blízko, že se i doplazím! Jsem rozhodnut, že svůj lehce šílený nápad dotáhnu do konce. Musí to jít! Opatrně našlapuji na nohu a bolest pozvolna odeznívá. Od třetího kola také cítím, že se něco nedobrého děje u mého levého palce (naštěstí jsem zatím ušetřen toho pohledu na krví podlitý puchýř přes celé bříško palce, na který jsem půlku závodu běžel). Znovu se rozbíhám a jde to. Zažiju krátký pocit euforie. Jsem zase na cestě! Soustředím se na pohyb a dostávám se opět do rytmu. Na hodinky už se vůbec nedívám, čas je pro mě pouze zástupným elementem. Chci doběhnout! To je jediné na co se soustředím.

Kluci odvádějí dobrou práci a dělají mi v poslední časti občerstvovačky po každých 3 kilometrech. K úplnému konci závodu krize trochu polevuje a jakmile se vyškrábu na poslední kopeček po obrátce, vím, že už mi stačí seběhnout zhruba kilometr a půl a jsem v cíli. Opět je tu protivítr, opět se tlačím dopředu, opět se mi obtížně dýchá a nohy mám jak z olova. Posledních 500 metrů ale zažívám opět pocity z Pařížské ulice při minulém PIMu. Jsem štastný! Blouznivě slyším tamní davy, burácejí a skandují. Jsem unavený až hrůza, ale v duchu se raduju a vyhlížím poslední odbočku u autodromu. Tady je!! Poslední metry! Vnímám stolek časoměřiců, vidím Jirku a Kekeho, registruji postávající běžce a jsem v cíli!
"3:51 34 místo" slyším a jdu si sednout k plotu. Svalím se a je mi fajn. Jak jsem se na tento okamžik těšil! Jsem zase plný emocí, jako po ostatních maratonech. Tentokrát jsem si na sebe pořádně šáhnul. Vydržel jsem to a dokázal zdolat další maraton! Navzájem si gratulujeme a já si blaženě natahuji nohy... :)

Samozřejmě po doběhu jsem se stal vděčným objektem našeho zuřivého foto-video reportéra George, takže zde si můžete poslechnout bezprostřední zážitky po doběhu. :

#286: Maraton v České Lípě = 3:51!!

2007-04-07T18:54:00.000+02:00

Povedlo se, i když žádná procházka růžovým rozkvetlým sadem to rozhodně nebylo. Podrobnou zprávu připravím, máme i hromadu fotek a videí.

Drobné úpravy a drobné překvapení

2007-04-06T10:27:00.000+02:00

Konečně jsem se dokopal k tomu, abych na blogspotu upgradoval template do nové podoby. Doufám, že zůstane i nadále čitelný a čtený :)

Jinak chystám takové drobné překvapení, které snad dobře dopadne. Myslím, že sportovního teoretizování bylo dost, tak zůstaňte naladěni, po Velikonocích se ozvu!

A ještě jedno video z plavání

2007-04-02T11:23:00.000+02:00

Krátký shot od našeho geniálního reportéra George, který je mistrem v zachycování prchavých okamžiků :-)