Maraton na vlastní nohy

O fair play

2008-07-16T14:46:00.006+02:00

Přišly mi před týdnem e-mailem propozice jednoho závodu a stálo tam: "Závodí se podle rozpisu jednotlivých závodů, podle pravidel atletiky a zásad fair play." To mě zaujalo. Proti prvním dvěma termínům samozřejmě nic nemám. Nemám ostatně nic ani proti fair play, jen mě zajímá, jaké jsou vlastně zásady fair play. Dají se najít v nějaké brožurce? Jsou ukryty v paragrafu nějakých pravidel?

Přijde mi, že je to poněkud omšelá fráze, jejíž obsah se navíc v průběhu let mění. Před více než půl stoletím připadalo Emilu Zátopkovi unfair držet se po celou dobu závodu v závěsu a pár metrů před cílem ve finiši vyhrát. Kdo by si z takové věci dneska dělal hlavu? Možná ještě tak cyklisté. Vzpomínám si na celkem nedávný příklad z mistrovství republiky, kdy jeden ze závodníků v úniku odmítal střídat a před cílem utahanější kolegy přespurtoval. Mám dojem, že už si pak v pelotonu moc neškrtl.

Ale jinak žijeme spíše v době, kdy desetibojařům nepřijde zvláštní dát si před patnáctistovkou infúzi glukózy do žíly. Kdy hobby sportovci bagatelizují doping profíků se slovy, že to tak přeci dělají všichni a že je to nutné. Ani náznak nějakého opovržení.

Maradona má dodnes po světě miliony příznivců, v Argentině dokonce byla založena jeho církev. Pro mě ovšem skončil svou "boží rukou". Asi jsem naivní, ale tohle přeci ke sportu nepatří. A ještě směšnější mi přijde, když se tedy nakonec jako by po dvaceti letech za to omluví. Pamatuji si, jak mě tenkrát zklamal i Stanislav Griga. Dnešní vyznavač buddhismu či jakého východního náboženství v jednom rozhovoru řekl, že Maradonovu fintu schvaluje, neboť útočníkovým úkolem je přeci "prekabátit" rozhodčího.

Pamatuji si také nedávné setkání s řeckými kolegy, kteří jsou dodnes pyšní na Kenterisovo zlato na 200 metrů ze Sydney. "Byl ve finále jediný běloch a porazil všechny černochy!" Co na tom, že to byl podvodník - v Řecku je to pořád národní hrdina. Ne že bych měl iluze o čistotě zbylých sedmi finalistů, ale vyzdvihovat takového sportovce...

Ovšem jinak všichni, kteří mají se sportem něco do činění, samozřejmě o fair play rádi hovoří a aspoň verbálně podporují. Fotbalisté mají na dresech nápis "hrajeme fair" a při zápasech pak soupeři zlomí nohu. A jsou i komičtější situace. Když na trávníku leží zraněný hráč, soupeř zakopne míč do autu, druhé mužstvo mu ho po ošetření vrátí a na stadionu se ozve potlesk. Diváci jsou dojatí humanismem sportovců, ačkoli před pár minutami si ti samí hráči vjeli do kotníků a za pár minut to udělají znovu.

Když už jsem u faulů, existuje také sport, kde faulování je bráno za legitimní taktickou variantu. Ano, i ve fotbale se fauluje takticky, ale přece jen se to aspoň veřejně odsuzuje. V basketbale nikoli. Stačí se v televizi dívat na koncovku nějakého zápasu a slyšet trenéra, jak při oddechovém času říká: "Hned jak rozehrajou, tak ty budeš faulovat!" Když tým prohrává, potřebuje získat rychle míč a riziko inkasování z trestného hodu za to stojí. Je to fair play? Není? Aspoň, že při takových faulech prakticky nehrozí riziko zranění jako při fotbale nebo hokeji.

Na druhé straně jsem dodnes úplně nepochopil, proč se stále tenisté sobě navzájem omlouvají, když trefí míček do pásky a ten se překulí na soupeřovu část dvorce. Vždyť to nědělali s úmyslem hrát nefér nebo snad zákeřně. Byla to náhoda. Stejně tak by se přeci mohli omlouvat, když pošlou míček přesně na lajnu nebo zahrají za síť, zatímco soupeř stojí bezmocně na základní čáře. Prostě je to zvyk snad ze začátku 19. století, kdy se tenisu věnovala jen aristokracie a nikoli trénovaní profesionálové. A tak nějak automaticky se gesto dědí z generaci na generaci, i když už ztratilo smysl.

Někdy při bezvýznamných běžeckých závodech, kterých se účastním, zase žasnu, čeho jsou běžci na zhruba mé úrovně schopni. Trasa je vyznačená po silnici, ale chlápek si ji zkrátí přes chodník. Získá tím dva metry, možná tři. Stojí mu to za to? Nemá po závodě aspoň trochu blbý pocit? Co se mu pak honí hlavou?

Ať už jsou ale hranice fair play jakékoli, v jednom mám jasno. Na tom závodě se rozhodně nebudu držet v závěsu, abych pak drtivým finišem vyhrál. Zátopek by ze mě měl radost.

Zátopkův týden aneb Virén nebyl horší

2008-07-11T22:16:00.006+02:00

Jak už jsem dříve psal, příští neděli v Domažlicích začíná premiérový ročník vytrvaleckého seriálu Zátopkův týden, který chce složit hold jedinečnému výkonu českého běžce na olympijských hrách v Helsinkách 1952. Zátopek tehdy – mezi 20. a 27. červencem – získal zlaté medaile na 10 000 m, 5000 m a v maratonu.

Byl to jedinečný majstrštyk, jak se česky říká. Parádní výkon, jakých historie světového sportu příliš nezná. Nerad bych vydával nějaké definitivní soudy, ale myslím, že tento vytrvalecký hattrick už nikdo nikdy nezopakuje. Ač jsou paradoxně dnešní běžci z pochopitelných důvodů lépe trénovaní než Zátopek. Právě proto, že posunuli hranice možného o notný kus dál, se musí ještě výrazněji specializovat.

Prakticky neexistuje, aby elitní maratonci na olympiádě nebo mistrovství světa běželi také desítku. Ostatně ani nemaratonci si už nenakládají takové porce jako dříve. Vždyť Kenenisa Bekela, ačkoli je světový rekordman na 5000 i 10 000 m, se v Pekingu bude soustředit jen na pětku. Lepší jedna zlatá medaile, než dvě bronzové. Jen pět vytrvalců historie dokázalo na jedněch OH získaz dvě zlaté na pětku a desítku – tím posledním byl Mirus Jifter v roce 1980.

Jak potom pomýšlet na vyrovnání Zátopkova zlatého hattricku? Dneska už vážně nejde běžet maraton z voleje a dokonce jej vyhrát. A ani si nejsem jistý, jestli je vůbec technicky možné se ke startu rozhodnout dva dny před, jako to tenkrát udělal Zátopek, tedy bez získaného limitu.

Posledním, kdo se seriozně pokusil Zátopka napodobit, byl Lasse Virén v roce 1976. Jak známo, finský vytrvalec neuspěl. Vyhrál pětku i desítku, v maratonu doběhl až na pátém místě. Přesto podal fantastický výkon, někdy neprávem opomíjený. Řada lidí je přesvědčena, že se tehdy Zátopkovi vlastně vyrovnal.

Jak to? Virén to měl asi o něco těžší. Za čtyřiadvacet let, které od Helsinek utekly, se výrazně vytrvalecký svět změnil. Především výrazně narostla konkurence. Byli tu zástupci zemí, které na začátku 50. let ještě v mezinárodním měřítku skoro nic neznamenaly. Svěťák na pětku se mezitím posunul o 45 vteřin, na desítku o půldruhé minuty a na maraton dokonce o dvanáct minut. Na druhé straně: olympiádu v Montrealu bojkotovala většina afrických zemí, takže chyběl třeba již zmíněný Jifter a další borci z Etiopie nebo Tunisu.

Virén zahájil v Montrealu vítěznou desítkou (27:40,38), postoupil z rozběhu (13:33,39) do finále na 5000 m (13:24,76) a tam předvedl fantastický výkon. Získal zlato, celkem už čtvrté olympijské, a to způsobem, který bral dech. Posledních 1500 m proběhl tak rychle, že v samotném mílařském závodě by mu jeho čas zajišťoval čtvrté místo!

A druhý den, za pouhých 18 hodin, se postavil na start maratonu – jen pro doplnění: Zátopek měl v Helsinkách po pětce třídenní pauzu. Polovinu závodu se držel v čele, pak se skupinka čtyř favoritů utrhla a v cíli byl nakonec první Waldemar Cierpinski. Virén doběhl pátý v čase 2:13:10.

Jen se tím Zátopkovi přiblížil? Nebo snad jeho výkon vyrovnal? Či dokonce překonal? To je poměrně neproduktivní debata. Asi na úrovni sporu, jestli byl lepším fotbalistou Pelé nebo Maradona, jestli je lepší pivo nebo víno. Prostě bych řekl, že Viren nebyl horší.

Opět večerním běžcem

2008-07-10T14:13:00.008+02:00

Snad je to mou nechutí vstávat pořád tak brzy, snad na mě v létě i ráno bývá už dost teplo, ale každopádně se v posledních týdnech ze mě stal po dlouhé době opět večerní běžec. Aspoň tedy v pracovních dnech. Chci v tom vytrvat asi tak do konce prázdnin, pak mi příroda zase začne nařizovat budík na 5.30.

Základní výhodou večerního běhání (tedy začátek v cca 19 hodin) je samozřejmě teplota vzduchu. Slunce už buď zapadlo nebo se k tomu chystá, každopádně do lesa už proniknou jen poslední paprsky. Čím déle běžím, tím více teplota klesá. Sice nepatrně, ale klesá. No dobře, tak aspoň nestoupá.

Večerní běhání mě nutí být střídmější při obědě, a to je sakra důležitá a dobrá věc. O potlačení odpoledního apetitu ani nemluvě. Stejně tak večeře, která následuje po návratu domů, není tolik vydatná. Naopak když si své odběhám ráno, už si se stravou moc hlavu nelámu. Jasně, měl bych být disciplinovaný sám o sobě, ale vždycky je lepší, když mě něco donutí. Klasická znouzectnost.

Ranní běhání je dobré na trénování obecné vytrvalosti nebo vyklusání. Prvních pár minut, případně pár desítek minut, jsem ještě trochu v mrákotách. Tělo se probouzí, podle toho také zrychluji. Nikdy to moc nepřeháním, svaly ještě nejsou prohřáté a jak dokazují všemocné průzkumy, ranní běžci patří k těm častěji zraněným. Třeba tenhle týden jsem začal s vybíháním kopců a nějak si neumím zatím představit, jak v šest ráno, ještě nerozhýbaný, si dopřávám 5 x 800 m po nakloněné rovině.

A nevýhody večerního běhání? Když se po půldruhé hodině vrátím, jsem samozřejmě docela dehydrován. A jelikož doba mezi návratem a usnutím není už moc dlouhá, musím rychle doplnit tekutiny. A není jich málo. Samozřejmě se můžu napít jen tak, aby se neřeklo, ale o to víc se ráno cítím malátný. Když ovšem tekutiny doplním důkladně, tak v noci - jak to jen napsat? - nemám plynulý spánek.

To jsou prostě kruté nástrahy pravidelného tréninku.

Poprvé na bedně

2008-07-06T20:51:00.003+02:00

Aby sportovec nezakrněl, měl by se čas od času poměřit se zahraniční konkurencí. I já tedy minimálně jednou za rok změřím síly s bavorskou vytrvaleckou školou. Nejčastěji na půlmaratonu Domažlice-Furth im Wald, což je už pár let moje srdeční záležitost. Protože se startuje v mém rodišti, protože se běží krásnou krajinou, kde jsem jako školák strávil tolik výletů a branných cvičení, protože cíl je ve městě, které v roce 1426 vyplenili husité a kde jsem se v roce 1990 poprvé seznámil s pozlátkem kapitalismu.

Jednou jsem půlmaraton do Brodu nad lesy zaběhl velmi dobře, jednou slušně a jednou jsem ho totálně pohnojil. Dnes jsem se chtěl co nejvíce přiblížit prvnímu kritériu. Závod je to krásný, což o to. Ale vede přes kopce, které kdysi tvořily hranici. Ne nadarmo se o emigrantech říkalo, že utekli za kopečky. I tady běžce rok co rok čeká zdolání dvousetmetrového převýšení.

Moje taktika byla jasná. Nesplašit se na startu a co nejdéle se držet Rosti, zkušeného to vodiče. Nejlépe až do zhruba 14. kilometru, kde začíná chvíle pravdy. A pak děj se vůle boží.

První kilometry jsm běželi konverzačním tempem. Podle Rosťova garminu 4:20-4:30. Ale rychlost se moc dobře odhadovat nedala. Buď kilometrovníky chyběly, nebo byly trochu nepřesně. A nebo, což asi byl nejčastější případ, jsme je na stromech přehlídli.

Desítku jsme měli za 44 minut a nějaké drobné a to nás ještě čekalo to nejhorší. A jen pro úplnost: i když podstatná část trasy vedla lesem, dnes nebylo počasí na kdovíjaké výkony (28 stupňů). Říkal jsem si, že pod 1:38 bychom to mohli dát, pokud bude v kopcích dost sil. A těch sil musí být nejen tolik, abychom se ctí vyběhli stoupání, ale aby jich ještě zbylo hodně na závěrečný čtyřkilometrový více méně seběh. Předloni jsem se dost zásadně přesvědčil o tom, že z kopce to prostě na volnoběh nejde, že se do toho opravdu musí šlapat.

Ještě s námi běžel jeden subtilní veterán. Do kopce mu to šlo parádně, při sebězích jsem ho vždy dostihl. Stoupání nebyla lehká, ale vybíhali jsme je s respektem a s rozumem. Ani to tolik nebolelo. Čekal jsem větší horory. Na 17. kilometru jsme byli v mezičase, ze kterého jsem usoudil, že to pod 1:35 těsně nedáme. Ale všichni tři jsme to svižně rozběhli, občas jsme se střídali ve vedení. Jak tvrdí Rosťův náramkový tachometr, sekali jsme tam kilometry po 3:50.

Už jsem věděl, že sil mám dost a že tentokrát nevytuhnu. Nohy běžely, pohoda. Půl kilometru před cílem Rosťa přidal a už jsem ztrátu nestáhl. Mám přeci úctu k veteránům, ne? A taky jsem na něj neměl. „Dneska bych tě, Toníku, nepřepral.“

Doběhl jsme do cíle pár kroků za ním, v čase 1:33:12. Traťový osobák mám asi o 30 vteřin lepší, ale to se běželo ve zcela jiných klimatických podmínkách. Nebyl jsem z toho času v euforii, prostě jsem jen byl spokojen. Je to něco jako ve fotbale remíza 1:1 s Irskem. Žádná senzace, ale přesto výkon, za který se vám nikdo posmívat nebude.

V cíli ve Furthu se vždycky nejvíc těším na občerstvení, které si koupím sám. Tedy Bratwurstsemmel und Weißbier (skvělý točený Paulaner na zahrádce za pouhých 2,30!). Už jen za to ten závod stojí.

Když jsme se konečně dočkali vyhlašování výsledků, přišlo ještě jedno překvapení. Poprvé v životě jsem skončil na bedně. Tedy i loni v Brně jsem byl třetí v kategorii, ale pospíchal jsem hned po závodě domů, takže jsem se ceremonie neúčastnil. Tady už to bylo komplet. Pro příště, bude-li ještě někdy příležitost, se musím naučit pár bednových grifů. Unavený krok, kterým všichni oceňovaní napůl vkročí a napůl se vyšvihnou na stupně vítězů. Jak správně poblahopřát soupeři, jak se tvářit do objektivu a v jakém úhlu sklonit hlavu, aby mi co nejpohodlněji zavěsili medaili na krk.

Kdo si dá dohromady můj čas se třetím místem, je mu jasné, že naše kategorie nebyla obsazena právě nejhodnotněji. Ale na to se historie neptá. Tu zajímají jen úspěchy. A každý je cenný. Zvláště ty dosažené v zahraničí.

Jak nalákat maratonce

2008-06-29T20:55:00.004+02:00

Běžel jsem pár maratonů v cizině (přesněji pět ve třech městech), na jednom zahraničním jsem byl jako divák, o desítkách dalších vím z internetových stránek, reklamních prospektů nebo inzerátů v běžeckých časopisech. Konkurence není malá, každý z větších maratonů se snaží nalákat běžce různými fígly. Tady jsem sesbíral některé z nich:

Tričko. Tomu, kdo běžel jen PIM, se může zdát, že je to jaksi samozřejmost. Ale kdepak. Na všech zahraničních akcích, kde jsem byl, si ho musíte koupit extra. A je to tak správné. Proč zdůvodňovat vysoké startovné tím, že je v něm přeci zahrnuto i tričko? To je jako kdybyste si v obyčejné restauraci dal za řízek 250 korun a čísník by se ještě chlubil, že v ceně je přeci i panák ferneta. Kdo chce, koupí si ho. Kdo nechce, nekoupí.

Lákavá trasa. Jsou pořadatelé, která lákají na běh v krásném městě (Praha, Vídeň, Florencie), další se chlubí nádhernou přírodou (Niagara Falls) nebo exkluzivní trasou – často spojenou s olympijskou minulostí (Marathon, Atlanta). Upřímně, nevybírám si maratony podle architektonických památek, stejně na to v průběhu není čas. Ale na druhé straně, když už bych vyrazil třeba do Florencie, nechtěl bych, aby se běželo na osmi okruzích v lesoparku.

Rychlá trať. Pro toho, kdo chce běžet na nějaký vysněný čas, tohle hledisko hraje velkou roli. A přitom je vlastně dost zrádné. Je skutečně Praha pomalejší než Vídeň? Nebo pouze Rakušané dokázali sehnat lepší závodníky, případně měli větší štěstí na počasí? Přesto se řada maratonů chlubí traťovým rekordem, případně procentem účastníků, teří si tam vytvořili osobní rekord.

Ego. Už nejen špičkoví závodníci mají své jméno na startovním čísle, dnes tuto službu některé maratony nabízejí všem běžcům. Třeba v Košicích můžete mít jméno i vlaječku svého státu. Kdyby mi dovolili mít na čísle Niktomuž, neváhal bych:-)

Startovné. Do debat, kdy je startovné vysoké a kdy ještě ne, se pouštět nechci. Ale jsou pořadatelé, kteří se snaží zaplacení ne zrovna nízké částky aspoň něčím zpříjmenit. Třeba v Hamburku se můžete pár eury navíc připojistit proti případné neúčasti a skoro celý obnos je vám pak vrácen. Jinde je zase pravidlem, že když se před maratonem zraníte nebo onemocníte, je vám automaticky startovné převedeno do dalšího roku. Jinde zase mají věrnostní slevu pro stále účastníky. Jsou ovšem i odpudivější hrátky se startovným: třeba znevýhodnění zahraničních účastníků.

Tradice. Firmy se rády chlubí tím, jak dlouho už fungují, tak proč by to nedělali pořadatelé maratonů? Bezkonkurenční výhodu mají Boston a Košice, ale za tradiční už dnes bývají považovány i běhy, které se konají od 70. nebo 80. let.

Výhoda pro rychlé. Rychlí běžci jsou na některých maratonech privilegovanou skupinou. V Bostonu nemáte – pokud nepřispějete na charitu – jinou šanci než splnit relativně přísné kvalifikační limity, třeba pro mě je to 3:15. V Hamburku zase máte při splnění určitého limitu jistotu účasti, i kdyby byl zájem o závod mimořádně velký.

Výhoda pro extra pomalé. Zejména v Americe lákají run-walkery (český ekvivalent ještě nemám!) na dlouhý časový limit pro zdolání trasy. Zatímco v Evropě je na větších maratonech dobrým zvykem mít limit v délce 6 hodin, v USA je to běžně i 8 hodin. Proč ostatně vyhánět zákazníky, když mají chuť utratit své dolary a trochu se projít po trati?

MP3. Jedno z nejkurioznějších lákadel. Objevil jsem ho v inzerátu Portland Marathonu. V USA je podle pravidel zakázáno při bězích poslouchat jakýkoli přehrávač, ale v Portlandu upozorňují startující, že u nich budou mít výjimku. „Jsme MP3 player-friendly,“ stojí v reklamě.

Ženy. A ještě jedna americká specialita. Řada maratonů se chlubí, jak velké procento žen je mezi účastníky. „U nás běží 58 % žen,“ upozorňuje již zmíněný Portland Marathon. Jen nevím, jestli tím chtějí dodat kuráž ostatním běžkyním, nebo se naopak snaží přesvědčit muže, že v Portlandu je čeká běh v opravdu hezkém prostředí.

O těžkém životě se sponzory

2008-06-27T13:52:00.004+02:00

Všechny bežecké boty, co mám a kdy jsem měl, jsem si koupil sám. Pravda, jednou mi obchodní zástupce jisté značky nabízel, že mi prodá jedny za mimořádně nízkou cenu, ale nevyužil jsem toho. A jsem rád. Život se sponzorem, to je totiž opravdové peklo.

Potvrdilo se to třeba minulý týden. Kdo sleduje fotbal, ví, že česká reprezentace na ME vypadla s Tureckem po tom, co vypadl míč z rukou brankáři Čechovi. Chyba, jakých se ve sportu přihodí spousty. A ještě horších. Za pár dnů se ovšem nějaký PR manažer z Adidasu nechal slyšet, že ostudný gól samozřejmě není důvodem k vypovězení smlouvy českému brankáři, ale už by se to nemělo opakovat. No jo, za sto milionů korun asi chtějí lepší promotion. I když by na druhé straně měli být rádi, že ten kiks udělal v dresu Pumy, ne?

Trochu však doufám, že takhle to v profesionálním sportu nefunguje vždy a všude. Že bossové firem - milionovým cifrám navzdory - připouštějí, že sportovci nejsou naprogramované stroje. Pochybuji, že by si po Aténách 2004 předvolali pánové z Nike maratonkyni Paulu Radcliffovou a spustili na ni: "Holka, tohle bylo naposledy. Maraton se přeci nevzdává!" Ale možná to tak bylo, kdo ví. Každopádně od té doby Radcliffová už nikdy nevzdala.

Život pod sponzory prostě není žádný med. Dokáži si představit, jakou radost museli mít naši soudruzi, když v roce 1952 vyhrál Emil Zátopek tři zlaté olympijské medaile v adidaskách. Ano, byly to adidasky - a nikoli vojenské kanady, jak se část české populace stále domnívá. Boty z kapitalistické dílny západoněmeckého průmyslníka, dříve celkem oddaného člena NSDAP. U nás se tím nikdo nechlubil. Ale ani to nikdo Zátopkovi nezakazoval. Možná proto, že v té době byl u nás za nejodpudivějšího ševce světa považován Tomáš Baťa a nikoli Adolf Dassler. Tady je mimochodem dost odpudivá reklama na Adidas s Emilem Zátopkem.

Do pěkného maléru se později dostal další ze skvělých vytrvalců, Lasse Virén z Finska. Na olympiádě v roce 1976 vyhrál závod na 10 000 metrů, v cíli si zul boty Asics a zamával jimi divákům. A průšvih byl na světě. Byla to totiž v asi nejpokrytečtější době historie sportu, kdy se vedele předstíralo, že na olympiádě startují výhradně truhláři, pošťáci, studenti nebo právníci, co sportují po práci jen tak pro radost.

MOV obvinil Viréna z nepovolené reklamy. Podobné té, když dneska lyžaři projedou cílem a i když se třeba cestou pomlátí, jejich první starostí je zout si lyže a ukázat na kameru logo výrobce. Virén se bránil, že prostě měl puchýře na nohou a potřeboval si ulevit. To museli mít v Asicsu radost... Naše boty přece nejsou jen úžasně rychlé, ale i úžasně pohodlné! Virén měl být diskvalifikován z Her, nakonec se těsně před rozběhem na 5000 m rozhodlo, že může závodit. Vyhrál další zlato, ale boty už si v cíli nezouval.

Dnes už je samozřejmě olympiáda hlavně a především velkolepou reklamní akcí, kde se shodou okolností také sportuje. A kde bude docházet k paradoxním situacím. Čínský basketbalista Yao Ming má sice osobní kontrakt s Adidasem, samozřejmě mimořádně lukrativní, nicméně v reprezentaci bude muset nastupovat v dresu Nike. Adidas tedy utrácí miliony za propagaci své značky, ale Nike bude mít hlavní hvězdu konkurence skoro zadarmo na nejsledovanější sportovní akci roku. Ne že by mi to rvalo srdce, pro dnešní sport je to však docela výmluvná situace.

Mimochodem: svůj maratonský osobák jsem zaběhl v botech Asics, trenkách Adidas a tílku Craft. Značku ponožek si nevybavuji.

Běžec, nepřítel lidstva

2008-06-22T21:24:00.009+02:00

Jednou to tak bude. Když čtu v novinách, jak vlna chiliastického environmentalismu dokáže smést cokoli, dojde jednou i na běžce.

Za záchranu přírody bojuje skoro každý druhý. Hudebníci na megakoncertech, kde spálí víc elektřiny než malá fabrika. Politici, kteří bydlí v luxusních vilách s několika koupelnami a vyhřívaným bazénem a jezdí v jeepech. Stáj formule 1, která sice spálí tuny benzínu a stovky pneumatik, ale na kokpit si dá fotografii planety Země, aby diváci u televize měli možnost zapřemýšlet si o svém vztahu k životnímu prostředí.

Všichni tihle se jednou pustí i do běžců. Když to vezmu kolem a kolem, patříme mezi nepřátele přírody. Ne mezi největší, ale ono se nikdy nebojuje proti největším prevítům.

Běžci v první řadě spotřebovávají kvanta kyslíku a naopak produkují oxid uhličitý. Svoji energii vynakládají naprosto bezúčelně. Ať už běhají pro radost, pro zdraví nebo v honbě za co nejlepším výkonem. Po běhání navíc ještě více pijí a více jedí. A častěji se sprchují, tedy plýtvají vodou.

Úplnou pohromou jsou běžci ve fitness centrech. Zatímco svalnatci poměrně ekologicky zvedají kusy železa a hubnoucí ženy roztáčejí imaginární spinningová kola (dokonce by mohly elektřinu vyrábět!), tak běžci mrhají proudem na běhátku. Přitom třeba hodinu jsou stále na místě – to je naprosto vzorové plýtvání.

K běhání patří i BO, tedy bežecká obuv. Také tady dostává ekologie pořádně na frak. Boty vyhazujeme po pár měsících, ačkoli na první pohled vypadají stále jako nové, a kupujeme si další. Dál by mohly sloužit, ale naše obava ze zranění z nich dělá předčasně a zcela neekologicky odpad. Takovou rychlovarnou konvici vyhodíme, až když přestane rychle vařit. Ale na BO jsme přísnější.

Boty samozřejmě dávno nejsou kožené nebo plátěné. Naopak se v nich používá všelijaká umělotina, ty různé gely, silikony a ethylvinylacetáty. Také nekupujeme výrobky ze Skutče nebo Partizánskeho, dokonce ani boty z Herzogenaurachu. Než si zavážeme tkaničky, cestují k nám z Číny, Vietnamu nebo Malajsie. Přes půlku světa, možná ještě víc. O dalším sportovním vybavení ani nemluvě.

Ale necestují jen boty, cestují i běžci. Jet někam autem 500 km, tam si odběhnout těch kilometrů 42 (případně ještě méně) a pak zase jet autem 500 km domů – to už dávno není ojedinělá pošetilost. Každý správný environmentalista nad tím musí pozdvihnout obočí. V lepším případě. A to ještě neviděl, kolik se při maratonech spotřebuje plastových kelímků, houbiček, masážních emulzí, startovních čísel...

A máloco škodí přírodě tolik jako právě běhání v přírodě. Eroze půdy, to je další ze smrtelných běžeckých hříchů. Kolik tun lesní a orné půdy doma statisíce běžců oklepaly z bot či elasťáků, případně ze zablácených lýtek!

Proti tomu všemu jednou někdo moudrý zasáhne. Dříve nebo později. Běžec v parku se stane nepravděpodobnou vzpomínkou na zašlé časy stejně, jako je jí dneska kuřák v kině.

O velkých sportovních zvratech

2008-06-17T21:05:00.002+02:00

Ještě se vrátím k televiznímu přenosu Zlaté tretry. Letos jsem ji sledoval více méně jen jedním okem, ale závod žen na 10 000 metrů jsem si nemohl nechat ujít. Etiopanka Tiruneš Dibabaová možná ještě pár dnů před startem pomýšlela na světový rekord, zvláště když v Oslo zaběhla nejlepší čas na pětce, ale minulý čtvrtek ji muselo být jasné, že z toho nic nebude.

Vlastně hned od prvních metrů ztrácela na mezičasy Defarové. Důvod? Bolesti břicha, které ji dle jejích slov pronásledovaly už při rozcvičení. Přesto dlouho udávala tempo. Někdy v druhé půlce závodu už se však začala držet za břicho a odpadla z vedoucí skupinky. Čekal jsem, kdy to vzdá. Ze všech možných pohledů to pro ni v té chvíli byl závod o ničem – aspoň mně to tak připadalo. Asi by dostala menší startovné, kdyby vzdala, řekl jsem si.

Asi čtyři kola před cílem ale začala náskok ztahovat. Dotáhla se na skupinku a i televizní komentátoři usoudili, že její problémy nebyly asi tak vážné. „U nás doma tomu říkáme prdíky,“ vtipkoval Tomáš Dvořák.

Nakonec Dibabaová ve finiši zvítězila. Běžet stylem start-cíl má své kouzlo, ale na sportu jsou snad nejkrásnější podobné zvraty. Zvlášť když něco podobného už nikdo nečeká. Fotbalový zápas jde otočit třemi góly během patnácti minut. I v ženském finále Wimbledonu lze ztratit titul ze stavu 6:1, 4:1. O kolapsech na konci maratonu ani nemluvě – ostatně příběh Doranda Pietriho bude mít brzy stoleté výročí.

A můj oblíbený sportovní obrat? Finále běhu na 800 metrů na olympiádě v Mnichově 1972. Sledujte chlapíka s čepičkou a číslem 1033.

Jmenuje se Dave Wottle, v Mnichově vyhrál o tři setiny vteřiny a byl to vlastně jediný velký úspěch jeho kariéry. Tedy krátce před olympiádou ještě vyhrál americkou kvalifikaci a časem 1:44,3 vyrovnal světový rekord Petera Snella. O dva roky později se však dal k profesionálům (to mu bylo 24 let) a brzy atletiky nechal.

V Mnichově zkoušel ještě závod na 1500 metrů, ale vypadl v semifinále. Zlato na půlce ho tak překvapilo, že si zapomněl sundat čepičku a měl ji i při slavnostním ceremoniálu. Stejně jako se reportéři ptali Forresta Gumpa, proti čemu prostuje svým během napříč USA, dostal podobnou otázku i Wottle. Ve Vietnamu se ještě bojovalo, tak novináři větřili senzaci. Protest proti válce, to by bylo něco. „Ale kdepak, prostě jsem si ji zapomněl sundat. Omlouvám se,“ řekl Wottle.

A proč ji nosil? Měla trojjedinou funkci. Nosil ji jako stínítko, potítko a hlavně mu díky ní nepadaly dlouhé vlasy do očí.

Restart?

2008-06-16T17:28:00.001+02:00

Moje běžecká chandra je - zdá se - pryč. Snad za to může chladnější počasí, jehož příchod mi opravdu nevadí. A to nemluvím jen o běhání. Mimochodem, jak si někdo může myslet, že ideální teplotou pro lidskou existenci je 28 stupňů a více?

Snad za to může fakt, že jsem se zase vrátil do práce. Zřejmě mě pracovní rutina unavuje méně než dovolenkový režim.

V neděli jsem vyrazil na dlouhý běh. Neměl jsem tentokrát ani představu, jak dlouhý vlastně bude. Prostě podle nálady a situace, nechtěl jsem to nijak hrotit. Nakonec z toho bylo dobrých 35 kilometrů.

Ale to není nejpodstatnější. Důležitější pro mě bylo, že tentokrát jsem nenapálil začátek. Ani mi nedošly síly, ani jsem nezkapal kvůli počasí. Sice občas vysvitlo sluníčko, ale nepálilo. Celou dobu jsem dokázal držet tempo 4:40, posledních pár minut jsem byl dokonce schopen ještě přidat.

Byl to pocitově můj nejlepší běh od říjnového maratonu v Mnichově. Nepřeháním, ani trochu.

Nicméně teď si rozhodně dopřeji volnější týden. Už se na něj těším.

A pak...

Jako na běhátku

2008-06-08T21:51:00.001+02:00

Tak si připadám zhruba poslední dva měsíce. Běhám, snažím se, leje ze mě, ale mám pocit, že jsem stále na místě. Nepozoruji na sobě žádný pokrok, ani ten minimální. A nějak přichází i taková měnší ztráta motivace. Tenhle týden jsem se dvakrát přistihl, že jsem si ráno řekl: „Tak, zase běhat.“ A to jsem, prosím, měl dovolenou. Žádné vstávání v půl šesté...

Mívám docela dobrý pocit z běhů na středně dlouhou vzdálenost. Při devadesátiminutovkách se dostanu do slušného tempa, má to spád, prostě pohoda. Ale jakmile přijde nedělní dlouhý běh, přijde s ním i trápení. Ani už si nepamatuji, kdy naposledy jsem ho zvládl ke své spokojenosti. Buď přepálím začátek a zbytek se změní v očistec. Nebo začnu pomaleji a stejně už pak nedokáži zrychlit, nebo aspoň držet tempo až do konce.

Možná je to počasím. Poslední týdny je buď vedro, nebo ze soboty na neděli sprchne, ráno vysvitne sluníčko a dlouhý běh se pak odehrává v pařeništi lesních cest. Možná si to však nalhávám a prostě mi to jen nejde.

Takže si týdně odběhám svých +/- devět hodin, snažím se, aby trénink byl pestrý a měnila se intenzita běhů, ale stejně se nějak nemůžu zbavit dojmu, že to moc nikam nevede. Nechce se mi nad touhle sezonou na začátku června lámat hůl, ale tuším, že to nebude ono.

Zatím musím být aspoň rád, že vůbec běhám. Až na výjimky bez nějakých extra bolestí. Jak říkají Němci: je lepší šilhat než být slepý. Ale přímně řečeno – to šilhání až taková zábava zase není.

Trápení jménem desítka

2008-05-31T20:37:00.003+02:00

V pražském Klementinu dnes naměřili nejvyšší teplotu asi tak za 150 let. Nevím, co ukázal teploměr v Poděbradech, ale zima tam tedy rozhodně nebyla. A já se v tom počasí vydal na desítku. Měl jsem dva minimální cíle: chtěl jsem zaběhnout další desítku pod čtyřicet minut a chtěl jsem si vylepšit traťový osobák. Vlastně to byl jeden cíl. Můj traťový osobák v Poděbradech je totiž 39:59:-)

Tentokrát si odpustím alibistické výmluvy. Nebudu psát o tom, že jsem to šel z plného tréninku a ještě 38 hodin před startem jsem si dal docela rychlou dvacítku. Nebudu psát o tom, jaké bylo přesně počasí. Nebudu v té souvislosti psát o tom, že dobré dvě třetiny trati nevedly stinnou alejí. Nebudu psát ani o 34 pravoúhlých zatáčkách nebo o zvukové kulise v podobě písní Michala Davida.

Dnešní závod se nesl ve znamení ničeho jiného. Jako velmi často – nezvládl jsem to takticky. Odhodlaně jsem závod, nevím proč, rozběhl na osobák. První dva kilometry jsem tam nasekal po 3:43. Jako by mě šálila paměť a nepamatoval si, že právě při osobáku jsem první dva kilometry běžel rychlostí 4:00 a pak pořádně přidal.

Ještě na čtvrtém kilometru jsem měl čas 15:05, ale už jsem věděl, že to bude jen horší. Že půjde hlavně o zápolení s vlastní běžeckou důstojností. Rychlost samozřejmě klesala, vlastně velmi plynule. Od šestého kiláku jsem si přál jediné. Ať to trápení co nejdříve skončí. I když jsem se občas ještě snažil ze sebe vyloudit důstojné tempo, pod 4:00 jsem ho už nedostal.

Naštěstí jsem i tak více předbíhal, než byl předbíhán. Aspoň něco. Nakonec jsem to doválčil za 39:33. Chtěl jsem si nastavit zrcadlo, abych viděl, jak na tom výkonnostně jsem. To se holt nepovedlo.

Je to jeden z horších časů na desítku. I na hodinovce mívám výrazně lepší mezičas, i v září na pětadvacítce jsem na tom byl lépe. Ale výsledný čas mi ani tak nevadí. Spíš mě celkem štvalo,že jsem zase závod nezvládl takticky. V tomhle počasí a v téhle formě to rozběhnout na 37:10 – to nebyla troufalost, to byla prostě blbost.

Ale jednou se to naučím. Snad hned na příštím závodě. V červnu mám předběžně v plánu jeden půlmaraton, v červenci desítku na dráze. Tak jsem zvědav.

Letem světem

2008-05-29T11:22:00.002+02:00

Matti Virén, syn slavného finského vytrvalce 70. let Lasseho Viréna, se v pondělí představil na BUPA London. To je nový závod na 10 kilometrů v anglické metropoli. Dosáhl času 37:41, což je shodou okolností i můj osobák. Na to, jak rozdílné máme geny, nic moc:-) Ale startovalo 6000 běžců, třeba se zasekl na startu. Nebo už není ve Finsku k dostání sobí mléko.

Anna Pichrtová v neděli neuspěla na maratonu v Ottawě při pokusu zdolat olympijský limit pro Peking. Zůstala za ním s relativně vysokým odstupem, ztratila 2:45. Za svým osobákem zaostala dokonce o sedm minut. Pořadatelé si šalamounsky poradili s faktem, že AP je Slovenka, která závodí za Česko. Ve výsledcích je u ní napsáno Czechoslovaquia.

V Ottawě s přehledem vyhrála marocká vytrvalkyně Asmae Leghazouiová. Čas 2:28, náskok na druhou v pořadí pět minut. Evidentně si při dvouletém trestu za užívání EPO odpočinula a má zase chuť do běhání.

Haile Gebrselassie se zase po roce představil na dráze. Na mítinku v Hengelu zaběhl desítku za 26:51.20, jen těsně za vítězným Silesi Sihinem. Limit pro Peking zvládl hravě, teď jen musí pár týdnů počkat, kolik Etiopanů se před něj v tabulkách dostane. Pokud maximálně jeden, může na olympiádu. Kenenisa Bekele už oznámil, že o účast v desítce usilovat nebude, další z adeptů Gebre Gebremariam doběhl v Hengelu půl minuty za Hailem.

Maraton tedy Gebrselassie, zdá se, definitivně odpískal. Už se mu vlastně ani nedivím. Včera byl v Pekingu příšerný smog, lidem bylo doporučeno nevycházet zbytečně na ulici a vyvarovat se fyzické námahy. To může být ještě zajímavá olympiáda.

V Hengelu se běžela i osmistovka žen. Vyhrála devatenáctiletá Keňanka Pamela Jelimová časem 1:55,27, čímž o půldruhé vteřiny vylepšila juniorský světový rekord. Po závodě bývalá sprinterka řekla, že měla v cíli ještě dost sil. Že by svěťák Jarmily Kratochvílové nakonec nebyl až tak nesmrtelný?

Asi značným překvapením skončil o víkendu blízko San Francisca pro nekteré běžce lokální závod na 10 kilometrů. Zúčastnilo se něco přes 500 lidí, z toho patnáct jich bylo diskvalifikováno. Za to, že měli v uších sluchátka, čímž porušili pravidla americké atletické federace USATF.

Ztraceno v (běžeckém) překladu

2008-05-25T20:20:00.011+02:00

Přečetl jsem poměrně dost zahraničních knížek o běhání, každou chvíli se mi do ruky dostane nějaký cizí časopis, prakticky denně hledám informace na různých webech. Většinou jde o angličtinu, občas o němčinu. Kromě jiného mě zaujalo, jak se nakládá se všelijakými jazykovými záludnostmi.

Do titulku jsem si vypůjčil jméno známého filmu s Billym Murrayem (i když mně se moc nelíbil), stejný název má zajímavá rubrika v sobotních Lidových novinách. Jazyk a jeho proměny při překladech. Kolik se toho ztrácí, rád dokumentuji na mé oblíbené knize Příběh inženýra lidských duší. Do angličtiny se to překládá jako Inženýr lidských duších, Němci ji znají ve verzi Inženýr duší. Po francouzském nebo španělském názvu jsem raději nepátral.

A jak je to s běžeckou terminologií? Při čtení článků nebo knížek občas narazím na termíny, jejichž význam chápu, ale asi bych je nelehko překládal do češtiny. Není jich tolik jako třeba v IT branži, ale občas by se našly.

Co je při běhání maratonů nejdůležitější? Samozřejmě vytrvalost. Někteří američtí trenéři používají výrazy endurance a stamina. Obojí česky znamá vytrvalost, ale zároveň obojí znamená v jejich tréninkových plánech trochu něco jiného.

Další zajímavý výraz je run-walker. Jelikož k nám ještě nedorazila móda maratonských pochoďáků, kdy pořadatelé stanoví limit osm hodin a více a spousta netrénovaných lidí pak závod bere jako procházku po městě, za níž zaplatí pár set korun a mohou se během ní občerstvit, nemáme ani run-walkery. Jak by se to řeklo česky? Chodo-běžec? Nebo snad indiánský běžec?

I když i v tomto směru nás čeština trochu zrazuje. Pokud se vás někdo zeptá: „Kolik jsi šel loni maratonů?“, jistě nechce zjistit, kolikrát jste závod přepálili takovým způsobem, že jste do cíle museli dojít. Proto po mně trochu lezou slimáci, když slyším, že někdo letos půjde PIM nebo že závod půjde pomalu a pak zkusí přidat. Tuhle terminologii bych nechal Pribilincovi a spol.

Podobné jsou si také anglické výrazy slow run a easy run. Obojí znamá, že se běží pomalu, ale zároveň zase obojí znamená něco trochu jiného. Aspoň já to tak chápu. Slow je prostě objektivně pomalý běh, pro mě třeba 6:00. Easy je lehký běh, kdy se skoro nezadýchám, přepnu na autopilota a nedbale střídá levá pravou. Tedy třeba 5:00 (když jsem trochu ve formě), ale i 6:00 (když se po dlouhé pauze zase rozbíhávám).

Někdy je angličtina k běžcům výrazně ohleduplnější než čeština. Když si jen představím, že za necelých jedenáct měsíců už budu veteránem... Žít v Americe, jen bych se prostě posunul do kategorie Masters. A to zní výrazně lépe, ne?

I když angličtina samozřejmě zná i výraz veterán v souvislosti se sportem. Neexistuje ovšem pro něj věková hranice, ale prostě se dává najevo, že dotyčný sportovec už má nějaké ty zkušenosti. Pak si můžete přečíst, že zápas NHL rozhodl 28letý veterán. Neznamená to, že by byl starý, ale pouze to, že v lize hraje už třeba devět sezon.

Zcela zvláštní kapitolou je terminologie ve spojitosti s obutím. Botám, v nichž běhám, moje máma zásadně říká botasky. Proč ne. Žijeme koneckonců v zemi, kde se xeroxuje na Minoltách a luxuje s vysavači značky ETA. Mnohem víc mě ale překvapilo, když Róbert Štefko (!) při spolukomentování PIM mluvil o teniskách.

Oblíbeným termínem jsou maratonky. Zní to lépe než tenisky, ale taky to není ideální pojmenování. Sice je zde nějaká logika, jsou to boty, ve kterých se běhají maratony, ale jak už psal kdysi eN, musely by potom existovat i půlmaratonky.

Netuším, jak tenhle termín vznikl. Asi když se před několika desítkami let začaly hromadně vyrábět první boty na běhy mimo dráhu, takové ty se silnou podrážkou, tohle označení se zřejmě nabízelo. Nikdo nemohl vědět, že brzy se začnou dělat i závodní boty (flats) nebo boty na rychlé tréninky (lightweights). Ale to je jen moje domněnka.

K běžecké terminologii patří i zkratky. Jednou z nejznámějších je DNF, která se používá hojně také u nás. Je zajímavé, že nemáme český ekvivalent. Nebo aspoň o něm nevím. A co ho třeba zavést? NDC, nedoběhl do cíle...

Mnohem příjemnější zkratkou je PB, tedy personal best. Zde ekvivalent máme. OR, čili osobní rekord. Pravda, stejnou zkratku máme i pro olympijský rekord... Párkrát jsem četl, že někdo zaběhl PW. Personal worst. Tady jsem rozhodně proti vymýšlení českého výrazu. Archivovat si svoje propadáky a řadit je do žebříčků, po tom opravdu toužím. I když na druhé straně moc dobře vím, že tak jako tak neodvratně přijde čas, kdy budu posouvat spíše PW než PB.

P. S. Ale když už jsem to nakousl, tady jsou má PW: maraton – 3:55:25 (2004), 25 km – 1:58:59 (2004), půlmaraton – 1:43:20 (2006), 15 km – 1:01:00 (2006), hodinovka – 14 419 m (2004), 10 km – 58:00 (1999).

Také Radcliffová možná přijde o olympiádu

2008-05-23T12:38:00.003+02:00

Jak se blíží olympijské hry v Pekingu, trochu řídne startovní pole maratonců. Už dávno kvůli špatné kondici odvolal svou účast bývalý světový rekordman Paul Tergat, jasno o startu nemá zatím současný rekordman Haile Gebrselassie, nominační kritéria nesplnil hrdina minulé olympiády Vanderlei de Lima. Na tento seznam možná brzy přibude i Paula Radcliffová.

Jak odhalilo středeční vyšetření, utrpěla únavovou zlomeninu stehenní kosti na levé noze. Bolesti ji pronásledovaly poslední měsíc a anglická vytrvalkyně měla za to, že jsou způsobeny nataženým svalem v levém boku.

Verdikt specialistů byl poměrně jasný: při tréninkových dávkách, které má v plánu, může na Peking zapomenout. Radcliffová ale doufá, že to nemusí být tak zlé. "Vím, že to nebude jednoduché, že budu muset trochu riskovat a že budu potřebovat hodně štěstí," prohlásila Radcliffová. A zároveň dodala, že se na start olympijského závodu, který je už za dvanáct týdnů, postaví pouze tehdy, pokud bude schopná bojovat o medaile.

Nejlépe o zlatou. Ta totiž ve sbírce jejích úspěchů chybí. Je mistryní světa, světovou rekordmankou, byla úspěšná na velkých městských maratonech (naposledy loni v New Yorku). Jen olympijský maraton v Aténách jí před čtyřmi roky nevyšel. Vzdala pro vyčerpání, které bylo údajně způsobeno nadměrným užíváním protizánětlivých léků, jimiž kurýrovala předchozí zranění.

Pokud by jí Peking nevyšel, bude mít šanci za čtyři roky před domácím publikem v Londýně. Sama tomu aspoň věří. "vytrvalkyně dokáží být dobré i v osmatřiceti letech," říká.

Stejně si myslím, že současné zranění jí nezpůsobí tolik vrásek na čele. Ne že by ji zrovna potěšilo, ale když lékaři dumali, co může způsobovat bolest, jedna z variant byla: rakovina... V tomhle případě je únavová zlomenina docela příjemná diagnóza.

Více je prostě více

2008-05-21T21:23:00.004+02:00

Přišel mi minulý pátek další výtisk časopisu Marathon and Beyond a zaujal mě tam, krom jiného, editorial Riche Benya, šéfredaktora a uznávaného publicisty. Ve svém komentáři přemítá o cestách k maximálním běžeckým úspěchům. Jak na rovině světové, tak na rovině osobní. Nepřichází samozřejmě s ničím objevným. Je to variace na Lydiardovo „Miles make champions“ nebo slova o tom, že k ve sportu nevedou k cíli žádné zkratky. Jen dřina a dřina.

Popisuje příběh legendárního Clarence DeMara (na fotce), sedminásobného vítěze Bostonského maratonu. Chlapíka, který běhal jako dítě do školy a ze školy a jako dospěly do práce a z práce. Netrénoval vědecky, jen intuitivně. Ostatně, je snad běhání nějaká zásadní věda? Boston tedy mezi roky 1911 a 1930 vyhrál sedmkrát a mohl mít úspěchů ještě více, kdyby mu v jeho nejlepších letech lékař nezakázal běhat, protože měl podle něj moc velké srdce. Srdce velké z dlouholetého aerobního tréninku.

Pak Benyo připomíná tréninkové metody Emila Zátopka, svěřenců Arthura Lydiarda, příběh Lasseho Virena nebo party okolo Franka Shortera. Všechno to byli velmi pilní praktici a žádní apoštolové moderních vědeckých metod. Právě lidi ze sportovních laboratoří viní z úpadku amerických vytrvalostních běhů v 90. letech. Tehdy se – podle Benya – dostalo příliš velkého sluchu teoretikům, kteří přišli s myšlenkou, že na to, abyste se stali světovým maratoncem, si stačí připnout sporttester a běhat 120 kilometrů týdně ve správných zónách.

A tady bych si dovolil uvést úryvek v mém volném a neumělém překladu:

„Říkáte si, co mají megadávky světových maratonců společného s vaším tréninkem? Skvělá otázka. Tenhle trend má s vámi společné všechno, protože je to cesta, jak zlepšit také vaši výkonnost a váš trénink. Každý může profitovat ze zvýšení kilometráže – samozřejmě pokud se nepustí do extrémů, které vyústí v permanentní únavu.

A už to tak bývá, že nejvíce z toho budou profitovat ti, kdo běhají málo a jen málo si přidají. Naopak tvrdě trénující běžci si toho mohou naložit ještě více, a přesto jejich zlepšení nebude tak rapidní.

Při postupném a opatrném zvýšení kilometráže může průměrný běžec profitovat v několika směrech.

Za prvné zvýší svou vytrvalost a tím výkonnost, zvláště na konci maratonu, kdy už jde do tuhého. Zvýšením kilometráže také dosáhnete větší efektivity tréninku. Cokoli chcete dělat dobře, musíte dělat dlouhodobě a pravidelně. A je jedno, jestli jde o šachy, hru na hudební nástroj nebo běžecký trénink. Vždycky budete profitovat ze zvýšeného úsilí.

A ještě jedna výhoda tu je: zvýšení kilometráže neznamená, že budete muset obětovat více času. Jak půjde vaše výkonnost nahoru, tak prostě za stejnou dobu v tréninku uběhnete větší vzdálenost.

Samozřejmě, když budete navíc pravidelně závodit, zvýšením vytrvalosti se zvýší i vaše výkony na všech tratích. Ale největší pokrok poznáte na nejdelších distancích, protože tělo bude připraveno běžet déle a rychleji.

A čím lepší budou vaše výsledky na závodech, tím víc vás bude běhání bavit. Neexistuje lepší motivace, než když vás něco pořádně baví.

Bohužel musím připustit, že žijeme v době, která v mnoha směrech neuznává lidi, kteří něco dokáží. Tady následuje několik případů z amerického školství, kterým příliš nerozumím:-)

Platí to i pro běhání. Skutečně dnes přibývá běžců, kteří chtějí být oceňováni už za to, že existují, že běhají málo. Kteří „trénují“ na maraton, jen aby ho přežili a mohli pak mezi lidmi vyprávět o tom, že ho uběhli. Aby si mohli odškrtnout maraton ze seznamu úkolů a jít dál. Pak je těžké nazývat slovem “běh“ výkon, kdy pětatřicetiletý chlap zvládne 42 kilometrů za 6,5 hodiny, což je tempo odpovídající svižné chůzi. Podívejte se na výsledky chodeckých závodů sedmdesátiletých veteránů a srovnejte ty časy.

Naštěstí většina běžců má jinou motivaci, ambice a nadšení pro tento sport. Hodně z nich, hlavně nováčci, však nevědí, že stačí udělat tak málo pro to, aby jejich výsledky byly lepší. Skutečně stačí si přidat pár kilometrů k dosavadním objemům. Tři týdny si naložit trochu víc, pak se vrátit na původní kilometráž, aby si tělo oddychlo. Ve druhém čtyřtýdenním cyklu ještě hranici o něco posuňte. Uvidíte, že nejde o tak velký nárůst, co se procent týče, ale že vaše výkonnost přesto půjde nahoru.

Pak článek pokračuje popisy toho, jak ještě správně držet tělo, jaké dělat kroky atd.

Běhejte prostě více. Umožněte tělu trénovat efektivněji a rychleji – a vaše odměna bude velká."

Pistorius může běžet v Pekingu. Opravdu?

2008-05-20T17:23:00.003+02:00

Zajímavým výsledkem skončil případ jihoafrického beznohého běžce Oscara Pistoriuse, o němž jsem psal už dříve. Sportovní arbitráž v Lausanne přehodnotila stanovisko IAAF a povolila mu startovat na olympiádě v Pekingu s tím, že proti ostatním sprinterům není zvýhodněn. Skoro by se dalo uplatnit pořekadlo o přeživší koze a nasycené šelmě.

Nechci se už pouštět do polemik, jak je to s tím zvýhodněním a co za Pandořinu skřínku si světový sport otevřel. Podstatnější je, že Pistorius nakonec asi v Pekingu nepoběží. Mezi limitem a jeho osobákem na 400 m je rozdíl 1,01 vteřiny. Přitom půlka sezony je pryč a on od ledna nesměl závodit na žádných akcích IAAF.

I jeho trenér přiznal, že realističtějším cílem je mistrovství světa příští rok v Berlíně a samozřejmě olymopiáda v Londýně 2012. O limit se bude pokoušet 2. července na mítinku v Miláně a o devět dní později při Golden league v Římě, kde běžel i loni.

Letos má tedy největší šanci ve štafetě. I když, abych se přiznal, ani nevím, jak přesně to s těmi limity vlastně je. Třeba u maratonu žen je 2:37, ale Lucemburčankám stačí 2:48. O různých atletech z Afghánistánu, Oceánie nebo Sýrie, kteří pak běhají po oválu bosi a v teplákách, ani nemluvě.

Možná i on nakonec dostane nějakou výjimku. Nebo pro něj budou platit mírnější kritéria. Ještě než byl jeho případ vyřešen, apeloval na funkcionáře, ať mu povolí účast. Že to bude pro sport skvělá reklama, že se aspoň na pár dnů nebude psát o Tibetu a lidských právech v Číně.

Týden těžkých nohou

2008-05-19T13:47:00.002+02:00

Minulý týden jsem trochu zvolnil, ubral na kilometráži, ale s výjimkou jednoho tréninku jsem při ostatních měl celkem těžké nohy. Neřekl bych, že maraton zaběhnutý na půl plynu se tak může projevit. Ale samozřejmě to může mít i jiné příčiny. Třeba neustálý boj se spánkovým režimem.

Nejlepší byl nedělní běh. Zejména proto, že pršelo. Běhání v dešti mi nevadí, naopak ho mám rád. Samozřejmě jen v případě, že není pět nad nulou a nefouká silný vítr. A pokud v něm nemusím běhat čtyři dny za sebou.

V dešti jsem si odběhl dvě a půl hodiny. Chvíli lilo silněji, chvíli slaběji. Čas samozřejmě nebyl kdovíjaký. Ani nemohl být, vždyť takové dva kilometry jsem běžel po slušně rozbahněné polní cestě. Spíš jsem se soustředil na to, abych v druhé půlce byl schopen ještě přidat. Což se mi snad dařilo.

V lese jsem za celou dobu potkal jediného člověka. Taky běžce. Chlapíka, který se už pár let snaží marně útočit na hranici 2:40. I když ambice máme dost rozdílné, tréninková morálka je u obou pozoruhodná:-)

To je vlastně i důvod, proč mám běhání v dešti rád. Když doběhnu domů, mám příjemný pocit, že jsem pro zdar věci jaksi udělal víc než jindy. I když jsem uběhl stejnou vzdálenost. Akorát holt ze sebe musím smýt trochu té orné a lesní půdy.

Nemáme elitní běžce. No a co?

2008-05-15T20:20:00.009+02:00

Jak to vypadá, prožije letos český maraton opět jeden z hubenějších roků. Nikdo z mužů nevybojoval olympijský limit do Pekingu – a teď je úplně zbytečná námitka, že jej český svaz o tři minuty zpřísnil oproti tabulkám IAAF. Ani měkkčí verzi totiž nikdo nepřekonal, dokonce jen jediný běžec se dostal pod 2:20.

Mezi ženami ještě budou mít jeden pokus Veronika Brychcínová a Anna Pichrtová, ale netroufám si odhadovat, jak jsou jejich šance na 2:37 reálné. Brychcínová, pokud vím, neabsolvovala žádný testovací závod, který by mohl něco napovědět. A Pichrtová se pohybuje převážně v Americe a ani podle výsledků závodů do vrchu se nedá moc soudit.

Důvodu nelichotivé situace na vytrvaleckých tratích byly rozebírány už snad tisíckrát a nechce se mi do této poměrně jalové diskuse přidávat tisícíprvní argument. Spíš si občas říkám, jestli to není jedno, že nemáme elitní běžce. Co by vlastně jejich existence znamenala pro běhání jako sport? Asi nic.

Ano, při olympiádě nebo mistrovství světa by přibyl další důvod zapnout si televizi při přenosu v maratonu. Ale jinak?

Mediální prezentaci by to nijak extra nepomohlo. Podívejte se do německých novin, kolik papíru tam bylo popsáno o třech ženách, co limit (čas pod 2:30) pro Peking splnily. Skoro nic. Rozhodně hodně málo ve srovnání s ostatními sporty. Jak už jsem nedávno psal, běhání není v médiích z logických důvodu „sexy“, a úspěchy sportovců by na tom mnoho nezměnily.

Mohlo by se zdát, že aspoň příklady úspěšných vytrvalců by k tomuto fajn sportu přitáhly více nových adeptů, více dětí. Ale ani tak to nefunguje. Pochybuji, že by v éře Jana Železného chodilo do atletických klubů více dětí v touze být jako on. Nevěřím, že bez Štěpánky Hilgertové bychom měli méně vodáků.

Naopak fotbal bude mezi klukama nejpopulárnějším sportem, i kdybychom neměli jediného hráče v Premier League a dvacet let jsme se neprobojovali na mistrovství světa. Horská kola přitahují stále více mladých lidí, i když nejsme žádnou reprezentační velmocí. Některé sporty prostě táhnou více a některé méně. To je život.

Přímá úměra mezi úspěšností elity a popularitou neexistuje. Vždyť třeba v Americe nebo Německu rostly počty rekreačních běžců (a nejen maratonců), i když reprezentanti se na světovou špičku dívali z uctivé vzdálenosti. A to je pro běhání jako takové docela dobrá zpráva.

Je to prima sport a kdo chce, ten na to přijde. Elita, neelita. A možná si víc lidí najde k běhání snadněji cestu, když nebude při pohledu z dálky vypadat jako sport podivínů, exhibicionistů, staromilců nebo snobů.

Banditou aneb Můj osmý maraton

2008-05-11T16:28:00.015+02:00

Kolikrát za život se člověku stane, že se ráno probudí a ještě neví, že ten den poběží maraton? Mně se to přihodila zrovna dneska.

Teprve před pár dny se seběhlo, že se na start PIM postavím. Tedy ve firemní štafetě. Nějaký kolega, jehož jsem nikdy neviděl, z nějakého důvodu odpadl a když jsem byl dotázán, nemohl jsem jako loajální zaměstnanec odmítnout. Říkal jsem si, že zaběhnout si nějaku ostřejší a přesně měřenou desítku není nikdy k zahození.

Pomýšlel jsem na čas pod 40 minut. Ale už na Karlově mostě jsem pochopil, že ani náhodou. Jednak jsem to šel z plného tréninku a neběželo se mi nejlépe, za druhé bylo horko a za třetí jsme startovali o deset minut později. Což znamenalo, že už od prvního kilometru jsem se musel prodírat davy pomalejších maratonců. Hodně jsem běžel po chodnících, občas jsem je předbíhal po tramvajových pásech. Prostě slalom, místy obří slalom. A zkuste držet svižný rytmus v balíku, který běží zhruba tempem 5:20 a na první občerstovačce se rozhodne občerstvit.

Takže jsem na nějaký úžasný čas rezignoval. A co, stejně to bylo na cizí jméno. Také mi bylo trochu blbé předbíhat po desítkách lidi, kteří před sebou mají ještě pořádnou štreku. A snad jsem podvědomě v tom maratonském štrůdlu myslel na to, že je to teprve začátek a že je třeba se trochu šetřit. Nakonec jsem desítku nedal pod 40. Nedal jsem ji ani pod 41.

Jak se stát banditou
Na desátém kilometru jsem tedy předal modrý štafetový náramek a přemýšlel, co dál. Samozřejmě nejjednoduší bylo jít na metro. Za půl hodiny bych byl doma, dodíval v televizi přenos a zbytek původně plánované tréninkové dávky bych si dal večer v lese. Jenže zkuste se jen tak dívat, jak jiní lidé pár metrů od vás běží maraton...

Věděl jsem přitom, že pokračovat dál nebude třikrát moudré. V tom vedru, které opravdu miluji, to zavánělo čirým masochismem. Ale co. Počkal jsem tedy na kamarády, co dělali vodiče na 4:30, a rozhodl se s nimi těch 32 kilometrů doklusat do cíle.

V té chvíli se ze mě stal pirát. Bandita. Ale jelikož moje dosavadní pobíhání stálo firmu 137,50 Kč na kilometr, myslím, že jsem měl morální právo pokračovat dál a ještě PIM okrást o pár kousků banánu a trochu toho ionťáku.

Takhle pomalu jsem neběžel, ani nepamatuji. Nějak jsem zjistil, že pomalý běh mě unavuje víc než ten rychlý. A bolí z něho záda.

Měl jsem dávno vypnuté stopky a jen jsem následoval tempo druhých. Naše skupinka se různě měnila. Chvíli nás bylo pár, pak vláček narůstal. Občas nás doběhl někdo, kdo začal pomaleji. Jindy se nás zase marně snažili udržet maratonci, co začátek přepálili a my je už doběhli.

Soukromý vodič
Na 30. kilometru jsem se od skupinky odpojil. Jedna mladá rakouská intelektuálka (a prvomaratonkyně) si potřebovala odskočit na "Klo", tak jsem se jako správný gentleman nabídl, že na ni počkám a pak ji dotáhnu do skupiny. Ztratili jsme díky frontě asi tři minuty. Nasadil jsme tedy tempo někam k 6:00 a vyrazili jsme. Občas poprosila „bremsen“, ale jinak jí zrychlení nedělalo problémy.

Po osmi kilometrech jsme je měli. Chyběly poslední čtyři. Nasadil jsem jí brouka do hlavy a nadhodil, že pokud při šestkovém tempu zvládne hovořit o problematice evropské kinematografie, tak je zbytečně skromné upínat se k času 4:30. Proto jsme ještě přidali a poslední kilometry už jen předbíhali. Tempem 4:45. Na začátku Pařížské sebrala poslední síly a v té chvíli jsem měl docela práce, abych ji táhl. Poslední metry už jsem ji pustil před sebe, aby si cíl užila se vším všudy.

Dala to za 4:24, real time 4:18 a nějaké drobné. Se sedmiminutovým negative splitem. Snad mi to maratonský bůh připočte k dobru a bude při mě stát, až ho budu potřebovat.

„A je to docela hezký pocit, ne?“ prohodil jsem ještě vtipně. Byl. Poznal bych to, i kdybych se jí nezeptal.

Great run
V cíli ke mně přistoupil Carlo Capalbo. Myslel jsem, že mě jako banditu s více méně zakrytým číslem odkáže do patřičných mezích. Ale jen se usmál, podal mi ruku a řekl: „Congratulation. Great run.“ Když to říká on...

Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, zaběhnout si takhle maraton v trojjediné roli štafetového závodníka, bandity a vodiče. Strávit většinu času mezi lidmi, kteří nikdy neběhali úseky, netuší, kdo to byl Dorando Pietri, a koupili si první boty, na které v obchodě narazili, ale přesto se s 42 195 metry perou stejně statečně jako ti blázni, co mají před očima čas začínající dvojkou.

Zaběhl jsem tedy svůj osmý maraton, i když se nikdy v oficiálních tabulkách neobjeví. Jako by na tom záleželo. Není tam ostatně ani ten můj osobák z Mnichova. Co se času týče, byl to můj dosud nejdéle trvající běh. Pokud odečtu počáteční ztrátu na startu a pak čekání na 10. kilometru, strávil jsem dnes běháním čtyři hodiny. Za týden celkem 10,5 hodiny, tedy odhadem nějakých 120 kilometrů. Je čas dát si raději pár trochu volnějších dnů.

Ale asi úplně nejvíc mě těší, že kromě spáleného ksichtu, zátylku, ramen a rukou to na mně nezanechalo žádné zdravotní následky. Zatím.

Kdo mi bude letos na PIM chybět

2008-05-08T17:48:00.005+02:00

Teprve v pátek pořadatelé oznámí startovní listinu největších hvězd PIM, ale už dnes vím, kdo mi na ní rozhodně bude chybět. Brazilský maratonec Vanderlei de Lima. Kvůli zranění stehenního svalu musel start odříci a ztratil poslední možnost kvalifikovat se na olympijské hry v Pekingu. Hrdina olympiády předchozí, jeden z těch smutnějších.

V Praze potřeboval zaběhnout 2:12:31, aby mohl letět na olympiádu. Místo toho zůstal devětatřicetiletý atlet a jedna z nějvětších brazilských celebrit doma.

Jeho sbírka úspěchů není tak bohatá jako u jiných běžců, o kterých obyčejně píši. Není to ovšem ani žádný nazdárek.

Osobní rekord má 2:08:31, celkem pětkrát dokázal běžet pod 2:10. V roce 1996 vyhrál maraton v Tokiu, v roce 1998 doběhl druhý. Před čtyřmi roky zvítězil v Hamburku. Dvakrát triumfoval na Panamerických hrách (1999, 2003). Přesto největší slávu si získal bronzovou medailí na olympiádě v Aténách.

Aténský incident
Kdo viděl, nezapomene. Vanderlei de Lima běžel z Marathonu do Atén svůj životní závod. Ještě na 35. kilometru měl celkem slušný náskok, ale v tom přišlo něco, co absolutně nikdo nečekal. Na silnici se vynořil nějaký člověk v kiltu a strhl de Limu mezi diváky. Otřesený Brazilec se sice brzy zase dostal s pomocí fanoušků na trať, ale vedení už neudržel. Nejdřív jej předběhl Baldini, pak ještě Keflezighi.

Na de Limu zbyla jen bronzová mediale. Jen? Před závodem ho na ni nikdo netipoval, ale po jeho průběhu mohl být zklamaný. Přesto nebyl. Sympaticky nešťastnou událost bagatelizoval a když při slavnostním zakončení Her přebíral bronzovou medaili, dostalo se mu obrovských ovací.

Přesto si dodneška myslím, že MOV měl být méně úzkoprsý a dát mu také zlatou medaili. Sice by to bylo trochu nezvyklé řešení, ale když o dva roky dříve mohl být stejným způsobem rozhodnut závod v krasobruslení, proč ne i teď při maratonu.

Jak to viděl Baldini
O to víc mě pak zklamal rozhovor s Baldinim, který samozřejmě dostal i otázku na olympijský závod. Vypadal, že se jí cítí dotčený, a docela povýšeně vysvětlil, že de Lima útokem onoho blba ztratil maximálně 20 sekund, zatímco on přeci zvítězil o minutu a čtvrt.

Od té doby nemám Baldiniho rád. Je to jistě skvělý běžec, ale tahle slova si mohl odpustit. Je dost zkušený sportovec na to, aby věděl, že v takové situaci přeci nelze od sebe odečítat nějaká čísla a cokoli z toho vyvozovat.

Na špičkové úrovni žádný sport není jen otázkou fyzické připravenosti, ale víc než kdy jindy záleží i na psychice. Nemusím být zrovna maratonec světové třídy, abych se dokázal vzít do de Limových pocitů v té chvíli. Celý život tvrdě trénuje a najednou má na dosah svůj velký sen, ve který už možná dávno přestával věřit. Samozřejmě musí být připravený na nezdar. Musí počítat s tím, že dostane křeče. Že mu rupne v achillovce. Že mu dojdou síly. Ale asi nikdo v té chvíli nemůže počítat s útokem náboženského fanatika.

Sice objektivně vzato ztratil jen oněch dvacet vteřin, ale zkuste se v takové chvíli znovu zakousnout do závodu. Olympiáda, neolympiáda. Vypadnete z rytmu, hlava šrotuje na plné pecky. Myslíte v té chvíli i na úplně jiné věci, než je závod, mezičasy a zbývající kilometry do cíle. Možná by Baldini vyhrál, i kdyby k útoku na de Limu nedošlo. Co já vím. Ale oním rozhovorem se přede mnou velmi shodil.

De Lima dostal aspoň jakousi medaili Pierre de Coubertina. Doma na něj čekalo uvítání, jako by skutečně doběhl první. Stal se nejlepším sportovcem Brazílie za rok 2004, nechal za sebou všechny fotbalové hvězdy, skvělé volejbalisty i piloty formule 1.

Řecký anděl
Miláčkem národa se stal i jistý Polyvios Kossivas. Tedy onen urostlý divák, který se pustil s irským fanatikem do křížku a pomohl de Limovi. Původně se na maraton díval doma v televizi, ale když zjistil, že se běží kousek od jeho domu, šel na trať. Na rozdíl od policistů a ochranky věděl, co má v inkriminované chvíli dělat. Pak se zase sebral, šel domů a maraton dokoukal v televizi.

Ještě v roce 2004 jej de Lima i s celou rodinou pozval do Brazílie. Kossivas rozdával rozhovory a dostal ocenění Brazilského olympijského výboru. Média jej překřtila na „řeckého anděla“. Když šel na fotbalový zápas, třicet tisíc lidí jej přivítalo potleskem ve stoje.

Kossivas se nabídl, že poletí letos i do Pekingu, aby pomohl chránit de Limu. Ale bylo by to zbytečné...

De Lima běžel naposledy maraton loni na podzim v Miláně. Časem 2:12:54 sice hravě splnil olympijský limit, jenže v žebříčku brazilských vytrvalců je až čtvrtý. Chybělo mu 23 vteřin k letence do Pekingu.

Poslední pokus chtěl učinit v neděli v Praze. Před měsícem zaběhl půlmaraton v Sao Paolu za 1:04:10, takže by nebyl bez šance. Ovšem zranění stehenního svalu rozhodlo, že vedle Gebrselassieho a Tergata bude na olympiádě chybět další z velkých maratonských postav.

Co byste obětovali kvůli maratonu pod 3:00?

2008-05-07T16:04:00.002+02:00

Tuhle otázku položil nedávno v anketě čtenářům časopis Runner´s World. Odpovědi nejsou až tak překvapivé.

Většina, tedy 51 procent, by dokázala jako kompenzaci oželet na měsíc televizi. Přesně desetina by se na týden dokázala vzdát jakéhokoli kontaktu s lidmi. Skoro stejný počet (8 %) by obětoval den svého života. Tři procenta čtenářů by pocit uběhnout maraton pod tři hodiny vyměnilo za to, že na rok přijdou o čich. Všechno z výše uvedeného najednou by si dokázala odepřít pětina čtenářů.

Jen čtyři procenta by se ničeho z toho nevzdala, protože si je jista, že maraton pod tři už umí.

A co bych obětoval já? Bez televize jsem dokázal žít šest let na koleji, tak bych v tom opravdu neviděl problém. Den života bych si radši nechal.

Především si ale nějak neumím představit, že bych o maratonu pod tři hodiny měl přemýšlet jako o něčem, co bych za něco musel měnit. Stačí mi, že si odepírám hodiny spánku, spoustu dobrých jídel a nedávám si pivo nebo víno vždy, když na ně mám chuť:-)

O hodně dobrých botech

2008-05-06T17:18:00.010+02:00

Hledání ideálních běžeckých bot, jak jsem už psal, je velký, nekončící příběh. Nechci plýtvat superlativy a říkat, že jsem ty ideální už našel. Ale minimálně jsem našel boty, ve ktrých se mi běhá hodně dobře. Možná jsem tak dobré ještě neměl. Brooks Glycerin 4.

Skvěle sedí, dobře tlumí, nejsou to žádné tuhé a těžké cihly, jsou stabilní a mají plynulý přechod od paty ke špičce. Prostě takové boty, jaké mám rád.

Přitom to byl původně tak trochu výstřel do tmy. Objednal jsem si je naslepo, přes Eastbay.com, aniž bych si je někdy aspoň vyzkoušel. Neodradila mě ani ne moc dobrá zkušenost s jinými Brooksy, s modelem Epiphany 2, který mi po pár bězích začal sloužit jako boty na chození. O to víc jsem byl překvapený, když jsem v Glycerinech začal běhat. A po čtyřech měsících nemusím na svém dojmu nic měnit.

Je to předloňský model a stál směšné peníze. Pokud budu mít příležitost, někdy se po téhle značne zase podívám. Četl jsem, že Glyceriny 6 výrazně vylepšili. Jen se trochu bojím, jestli to náhodou nebude změna k horšímu. Do mezipodešve přidali nějaký úžasný prvek, který o spoustu procent zlepšuje všechny parametry, je šetrný k životnímu prostředí...

O ideálním týdnu

2008-05-04T13:23:00.003+02:00

Tak jsem se během čtyř měsíců plynule dokopal prakticky od nuly k pořádnému tréninkovému objemu. Tenhle týden jsem běháním strávil devět hodin. Když si to orientačně vynásobím dvanácti, dostanu se k číslu 108 km. Ale vím, že stejně většinu tréninků běhám rychlejším tempem než 5:00. To ovšem není teď až tak důležité.

Pravda, na konci nedělního běhu jsem toho už měl plné adidasky, ale přesto jsem dokázal držet tempo aspoň na 4:40. Snad si to časem sedne. Přibývajícímu teplu navzdory.

Můj zatím ideální týden pro toto období vypadá následovně:
Pondělí: volno
Úterý: ráno 90 minut
Středa: ráno 60 minut lehce + 10x100 m
Čtvrtek: ráno 120 minut
Pátek: večer 60 minut svižně
Sobota: dopoledne 60 minut lehce + 10x100 m
Neděle: dopoledne 150 minut

Kéž by to tělo ráčilo nějakou dobu vydržet. Samozřejmě s tím, že občas zařadím volnější týden a že sem tam, rozumně, vyrazím na nějaký ten závod. Pak bych konečně mohl začít doufat, že třeba letos něco udělám s půlmaratonským osobákem. Čas nad 1:25 vypadá v tom pravém sloupečku trochu divně:-)

Emmerich Rath: Jára Cimrman českého sportu

2008-05-01T20:27:00.022+02:00

Jeho jméno znají dnes jen sportovní fajnšmekři, ačkoli běžel maraton na dvou olympiádách, byl mistrem Evropy v hokeji, boxerským šampionem Německa, výborným lyžařem a cyklistou, hrál fotbal, ragby, tenis, věnoval se horolezectví a rychlobruslení, jezdil na kajaku. Emmerich Rath by v tom nejlepším smyslu slova mohl být nazýván Járou Cimrmanem (nejen) českého sportu.

Narodil se v roce 1883, tedy před 125 lety. Pocházel z rodiny pražských Němců, od svých čtyř let žil v Broumově na Náchodsku. V šestnácti letech se stal vegetariánem a vydržel jím být až do konce života. A ještě dříve se stal vášnivým sportovcem.

Patřil k prvním lyžařům na dnešním českém území, poprvé se údajně na „ski“ postavil v roce 1896. V roce 1913 se zúčastnil slavného závodu v Krkonoších na 50 kilometrů a byl to on, kdo nalezl na smrt vyčerpaného Bohumila Hanče. Ve filmu „Synové hor“ (1956) se také mihl, nicméně jeho postavu šlechetného Němce ztvárnil Otakar Brousek.

Ale zpátky k běhání a maratonu. I když Rath se věnoval kupě sportů, běhání mezi nimi mělo výjimečné postavení. Už v roce 1904 běžel poprvé Běchovice, naposledy se na startu objevil přesně o půl století později, kdy ještě v 71 letech dokázal čas stlačit pod jednu hodinu.

Maratonec v barvách Rakouska
V roce 1908 se postavil na start olympijského závodu v Londýně. Jelikož tehdy ještě neexistovalo samostatné Československo a Čechy se směly jako samostatná výprava zúčastnit až v roce 1912, musel nastoupit za Rakousko. Doběhl na 25. místě v čase 3:50, sedm příček za krajanem Arnoštem Nejedlým. Byli prvními běžci z českých zemí, kteří závod na 42 195 metrů absolvovali. A Rakušané jej dodnes považují za svého první národního rekordmana v maratonu.

Rath startoval ještě na olympiádě v roce 1912, opět za Rakousko. Tentokrát skončil na 33. místě v čase 3:37. To už žil v Berlíně, kde se i oženil. V té době zde dosahuje řady pozoruhodných sportovních výkonů. Je amatérským mistrem Německa v boxu těžké váhy i v dálkovém pochodu s vojenskou výstrojí. V roce 1912 se s českou reprezentací stává mistrem Evropy v ledním hokeji.

Byl členem řady sportovních klubů, jen namátkou: SK Slané u Prahy, SK Slavia Praha, DFC Prag, FC Germania, Sport Favorit, DFC Touring klub, RC Regalta Turnverein, Lyžařský závodní klub, Berliner Sportsclub, Ruders klub Hellas Berlin, FC Rapid Bolzano, Vegetarian Cycling and Athletic Club London, Boxing Club Hamburk, SC Charlottenburg, Pražský klub otužilců...

Na kajaku sjel z Bolzana do Benátek, z Pasova do Vídně se takhle dostal za 24 hodin a v roce 1924 se na olympiádu do Paříže cestoval podobným způsobem, když po Seině ujel 360 kilometrů. V Alpách byl jako doma, rád tam lyžoval i zdolával vrcholy.

Československým občanem
V roce 1914 se s manželkou přestěhovali z Berlína do Prahy a po první světové válce přijali československé občanství. Stal se populární postavou sportovního života po celé Evropě, ale také úspěšným obchodníkem se sportovním a trampským zbožím. Měl krámek „Sport Rath“ v ulici na Příkopech. V místech, kde je dnes Rathova pasáž.

Během druhé světové války se mohl zříci občanství a přijmout německé, měl by pohodlný život. Ale odmítl. Místo toho zachránil před koncentrákem židovského kamaráda Borise Effenbergera, kterého nejprve schovával doma a pak mu pomohl k útěku do Švédska. I díky tomu nemusel po válce do odsunu.

Možná by na tom paradoxně byl líp, kdyby byl vyhnán do Německa. Nejlépe do jeho západní části. U nás ho žádná skvělá léta nečekala. Obchod mu byl zabaven, navíc ještě rok strávil ve vězení za propagaci amerikanismu a západního způbobu života. Dovolil si totiž ve výkladu mít indiánské čelenky, Pepka námořníka, stetsony a skautské odznaky, čímž ohrožoval mravní výchovu mládeže.

Po návratu z vězení byl dvojnásobnému olympionikovi a slavnému sportovci přiznán důchod 374 korun. Aby se uživil, příležitostně pracoval, mj. jako metař. Prodal také část svého majetku do Náprstkova muzea.

Smutný konec
V roce 1960, to mu bylo už 77 let, se konala olympiáda v Římě. Rath si usmyslel, že se pokusí ujet 3000 kilometrů do dějiště Her na kole a pak bude o své cestě přednášet v zahraničí (kromě češtiny a mateřské němčiny mluvil ještě šesti dalšími jazyky). Ale komunistický režim měl pro takové výlety pramalé pochopení.

Poslední měsíce jeho životy nebyly vůbec veselé. Odstěhoval se z Prahy zpátky do Broumova, kde se z něj stal bezdomovec. Spal na lavičkách a myl se v kašně. Jelikož v socialismu bezdomovci neexistovali, nechaly jej MNV a SNB převézt do domova důchodců. Tam jej tři dny před Štědrým večerem 1962 zastihl infarkt. Jeden z největších sportovců této země zemřel v 79 letech a v naprosté bídě.

V roce 2004 mu Český olympijský výbor in memoriam udělil ocenění Fair play. Od té doby se také v Broumově pořádá Běh Emericha Ratha na 10 kilometrů, letošní pátý ročník startuje 14. června v 11.15.

(za inspiraci k napsání tohoto článku děkuji eN)

O tréninkových pocitech

2008-04-30T16:43:00.007+02:00

Kdybych si psal do tréninkové deníku i krátká hodnocení právě odběhaných kilometrů, bohatě bych si vystačil s následujícími čtyřmi stupni.

1. Skvělý trénink. Běželo se perfektně, nohy jako by šly samy. Intenzita přesně taková, jakou jsem měl v plánu. Kdybych měl čas a kdyby to bylo moudré, klidně bych si ještě přidal.

2. Dobrý. Většinou delší nebo intenzivnější trénink. Cítím, že se mi běželo dobře, že to mělo smysl, ale nemívám pomyšlení si případně ještě přidat něco navíc. Lépe řečeno: nemám sílu.

3. Splněná "povinnost". Běží se blbě. Jako by se nohy motaly. Je to jasné, málo jsem se vyspal nebo je naprosto hrozné počasí. Nebo obojí. Nejradši bych to zapíchnul dřív a po pár kilometrech se na běhání vykašlal. Ale nakonec to neudělám. Nicméně si už přeji, aby to raději bylo za mnou.

4. Trápení. Platí bod výše, který je navíc doplněný nějakou bolestí. V poslední době nejčastěji holeně. Bolestí, která neznačí únavu, nýbrž vracející se nebo začínající zranění. To si říkám, jestli to mám opravdu zapotřebí.

Jiné pocity už si nějak nevybavuji. Naštěstí převažují body 1 a 2, jimi bych charakterizoval tak dvě třetiny tréninků. Je to dost? Je to málo? Nevím. Ale mně to stačí. Zatím.