Maraton na vlastní nohy

Ještě jeden maraton

2009-11-26T16:10:00.003+01:00

Listopadu sice zbývá ještě několik dnů, ale už teď ho mohu zhodnotit, že z běžeckého hlediska stál za prd. Jako ostatně celá tahle podivná sezona.

Skoro jsem teď neběhal. Nejdřív asi týden kvůli nachlazení, pak mě na další dva týdny vyřadilo pravé tříslo. Pokud půjde všechno hladce, zase bych v sobotu mohl zkusit se opatrně rozběhnout.

Třísla mě trápilo naposledy před téměř třemi roky. Bylo to horší. Když jsem kýchnul, projela mi těmi místy nepříjemná bolest. Ale aspoň jsem věděl, od čeho to mám. Prostě jsem to tehdy s trénováním trochu přeháněl a běhal jsem stylem "jelení skok".

Teď netuším. Kilometráž jsem měl poměrně směšnou, nepouštěl jsem se do žádného vybíhání kopečků a o intervalovém tréninku ani nemluvě. Styl jsem za tu dobu přeci jen v rámci možností vylepšil.

Prostě to jednoho dne přišlo a zatím to ne a ne odejít.

Není to pochopitelně moje první zranění. A vlastně je poměrně banální. Jen mě štve, že jsem zase musel udělat krok zpět. Nějak mi to bere síly a motivaci. Vždyť od svého těla zase tak moc nechci. Teď už jenom to, aby mi umožnilo připravit se ještě na jeden dobrý maraton. Nic víc.

A co třeba pořádný trénink?

2009-11-06T23:06:00.004+01:00

Běhání v dešti má hodně do sebe. Už jsem o tom, mám dojem, určitě někdy psal. Možná víckrát. Pokud to tedy není ten nepříjemný až dotěrný lijavec, kdy navíc ještě fouká vítr a je zima. Z lesa zmizí pejskaři i cyklisté. Je tam jen pár běžců. Těch nesvátečních.

Ve středu mě zastihl déšť. Ale nebyl z těch vlezlých. Zaběhl jsem si v něm svých 15 kilometrů, což nebyl to asi ideální nápad. I proto, že mě déšť zastihl až cestou, takže jsem do něj nebyl ideálně oblečen. Výsledek? Proslulá nemoc na sedm.

Jistě, pro běžný život banalita. Vlastně i pro běhání. Dřív jsem s tím vesele běhal dál. Když není teplota a je jen plný nos, nemusí se přeci trénink přerušovat. Jenže loni na přelomu září a října jsem se tím držel a pak jsem nachlazení vyháněl z těla asi tři týdny. Navíc teď nemám před sebou žádný závod, tak není kam pospíchat. Pár dnů volna na dokonalé vykurýrování mě nezabije.

Pořád se tedy nějak nemůžu nahodit do vyšších obrátek. Běhám si svých 60-70 km týdně, ale víc jsem ještě nepokročil. Jednou jsem odjel na pár dnů do ciziny a nechtělo se mi brát s sebou běžecké boty. Jindy přišly zase jisté společenské povinnosti a nedělní dlouhý běh byl v trapu. Teď tohle nachlazení.

Přitom poslední dva týdny se mi běhalo celkem dobře. Pomalu, ale dobře. Už bych se však potřeboval usadit na minimálně 90 km a zase se přiblížit sférám, kterým můžu říkat pořádný trénink.

Výročí

2009-10-20T19:21:00.004+02:00

Minulý týden - přesněji 14. října ve 13 hodin a 3 minuty - jsem oslavil jedno poměrně neblahé výročí. Uběhly dva roky od chvíle, co jsem uběhl poslední maraton. Mám na mysli maraton pojatý od začátku do konce s cílem dosáhnout co nejlepší výsledný čas. Loňský pirátský PIM sem nepočítám. Sice jsem si těch 42 195 metrů odkroužil, ale pramálo jsme se staral o čas a asi dvacet minut jsem tenkrát na 10. kilometru čekal na kamarády, co dělali vodiče na 4:30.

V kolonce letošních závodů mám stále jen jednu čárku a do konce roku se to zřejmě nezmění. Upřímně řečeno jsem si svoji první veteránskou sezonu představoval jinak, ale co se dá dělat. Musím to brát pozitivně. Někde jsem četl, že tréninkový princip hard/easy se nemá uplatňovat jen u tréninkových dnů, ale také u celých sezon. A ta moje letošní je holt easy.

Od září se zase snažím pomalu přiblížit objemům a časům, co jsem běhával kdysi v dávnověku. Zatím to docela jde. Vůle úplně nezmizela, času mám víc a stresu méně. Ani na počasí si vlastně už nemůžu stěžovat, i když nevím, jestli teď zrovna je ještě podzim nebo už zima.

Dostal jsem se někam k 70 kilometrům týdně a pokud se něco nepřihodí, chtěl bych teď zase o něco výš. Tempo nestojí za řeč, za 5:00 jsem obvykle rád. Ale to teď není nejdůležitější. Snad brzy se sebe setřesu i kila, která jsem letos nastřádal, a pak se uvidí.

Nová sezona je vlastně skoro za dveřmi.

Newton, tak trochu jiné boty

2009-10-13T19:40:00.008+02:00

Vstoupit do světa byznysu s běžeckými botami tak, že uvedete na trh nejdražší model (v USA nevídaných 175 dolarů) a ještě běžcům sdělíte, že neumí běhat - to si vyžaduje dávku podnikatelské odvahy. V roce 2007 to zkusila skupina lidí z Boulderu, centra amerického vytrvaleckého běhání. Bývalí elitní sportovci představili novou značku bot, kterou pojmenovali Newton. Po slavném fyzikovi.

V zahraničních internetových fórech se zuřivě diskutuje, jestli jsou jen hračkou pro snoby nebo konečně geniální boty, které vás naučí správně a rychleji běhat.

Jak tvrdí majitelé značky Newton, nejsou to boty pro každého. Tedy rozhodně ne pro ty, kteří - jak třeba já - dopadají na patu a pak se tradiční kolíbkou odrážejí. Na svých internetových stránkách docela přesvědčivě demonstrují, že to není ideální běžecký styl. Jo, to vím také.

Vlastně potvrzují názory slavného anglického vytrvalce Gordona Pirieho, který vehementně bojoval proti současným výrobcům bot a proti "neběžeckým" stylům. Podle jejich názoru by měl člověk dopadat na střední nebo ještě lépe přední část nohy a dělat menší krůčky. Šetří se tak síly a je to, narozdíl od velkých kroků, kde se dopadová noha dostává patou daleko před těžiště, šetrnější k pohybovému aparátu.

Tomu jsou Newtony přímo uzpůsobeny. Hlavní "vychytávky" mají umístěné na přední části boty a pod patou spíše jen symbolickou oporu. Někteří běžci, kteří je vyzkoušeli, tvrdí, že Newtony vás vlastně donutí změnit styl a nedošlapovat na patu. Výrobci radí, aby si nový majitel na boty opatrně zvykal a nepouštěl se hned do dlouhých běhů. Trvá to prý několik týdnů.

Dokud to nevyzkoušíte, je to samozřejmě jen reklama. Ale třeba v sobotu s nimi Craig Alexander vyhrál Ironamana na Havaji. Tedy ne že bych si myslel, že by v Nike nebo Asics neměl šanci. Závodil v běžném modelu Distance S Racer, žádné na míru vyráběné speciálky.

Kdo by si chtěl Newtony vyzkoušet, nemá u nás příležitost. Nejbližší prodejny s nimi najde v Regensburgu, Berlíně nebo Norimberku.

Oděv a obuv atleta při treningu

2009-10-04T21:43:00.003+02:00

I hygienicky dokonalé okolí nevytvoří nezávadné prostředí treningu, jestliže si atlet nevhodným nebo nečistým oděvem a obuví vytvoří kolem vlastního těla individuální nevhodné prostředí. Zmíníme se tedy o některých požadavcích na oblek a obuv atleta.

Stále ještě není zbytečné zdůrazňovati, že je hrubá hygienická závada u chlapců nošení týchž trenýrek pro trening i pod oblek jako spodky a u dívek používání některých částí spodního prádla pod cvičební úbor. Chlapci a děvčata v tom dosud chybují a je na trenéru a cvičiteli, aby dohlédli. Pro trening je nutné úplné převlečení z civilního oděvu, včetně ponožek. Oblékáme se podle teploty, eventuálně podle vydatnosti treningového pohybu.

Potřeba praní jednotlivých částí oděvu je různá v tomto pořadí:
I. suspensor, ponožky, tílko, podprsenka
II. trenýrky, bunda
III. kalhoty či šponovky

Přitom první skupinu částí oděvu je vhodné prát už za 2-4 použití, druhou po 5-12, třetí po 12-20 použití. Zase to platí jen jako hrubá orientace, protože někdy se atlet při treningu a závodu abnormálně potí a znečistí a je třeba dát oděv dříve do prádla. Vhodné je vzít propocené tílko a pod. do teplých sprch hned po treningu, propláchnout je v horké vodě a usušit. Nenahradí, ale odsune to potřebu vyprání.

Kromě tretrů se hodně používá při treninku tenisek a kedsek. Mají také některé nepříznivé vlastnosti: malá vzdušnost a proto veliké pocení nohou, dále mohou podporovat při dlouhém nošení vznik ploché nohy. Používáme jich proto jen pro vlastní cvičení a vystříháme se zejména jejich celodenního nošení do zaměstnání, ve výcvikových táborech a pod.

Zvláštní požadavky na oděv a obuv nastávají za mimořádných okolností zimního treningu, zejména ve volné přírodě. Za silnějšího mrazivého větru vkládáme mezi tílko a svetr na hrudník kus papíru nebo oblékáme větrovku. Při běhání v sněhu a blátě se kedsky nebo tenisky i s ponožkami promáčejí. Neublíží nám to na zdraví, jestliže trening byl krátký (1/2 až 1 hodina), za stálého pohybu, bez prochladnutí a zakončíme-li v teplých šatnách převléknutím do suchého oděvu a pokud možno i teplými sprchami.

Jestliže trening v přírodě je delší a má i chvíle menšího pohybu a zahřátí, je třeba bránit se silnějšímu propocení oděvu a promáčení obuvi. Oblékáme několik vrstev nejlépe pleteného vlněného zboží, které umožní odpařování potu při vydatnějším zahřátí a které zabrání přílišným ztrátám tepla pří chvílích pohybu neintensivního. Obouváme dobré kožené boty nebo poloboty, případně s gumovou podešví ("pohorkou") nebo také boty lyžařské.

Lehká atletika - metodická příručka (1954)

Jak správně běhati?

2009-09-29T19:49:00.005+02:00

Neříkám, že bych si na to troufl a že bych byl schopen předělat svůj zparchantělý běžecký styl, ale zajímavé video to je. English only.

Mít boty jako Nurmi

2009-09-26T21:40:00.012+02:00

Je to samozřejmě nesmysl, slavný finský běžec Paavo Nurmi běhal v tretrách a ty s největší pravděpodobností nikdy na nohu neobuji. Ale aspoň značka Karhu je stejná. Ano, zahrál jsem si na snoba a koupil jsem si model legendární finské firmy. Tedy snobská není cena, boty mě vyšly na necelé 2000 Kč. Snobský je pouze fakt, že Karhu se v Česku ani na Slovensku neprodávají a i do Německa, kde je mnohem větší a silnější trh, se vrátily až letos.

Firma Karhu byla založena v roce 1916 a kromě slavných treter vyráběla disky, oštěpy nebo lyže. Málokdo ví, že jejím původním logem byly tři pruhy. Teprve po druhé světové válce je prodala jistému Adi Dasslerovi do Německa, který je proslavil jako logo Adidasu. Cena? Dvě láhve skotské whisky a finanční obnos srovnatelný s dnešními 1600 eury.

Ještě v roce 1972 vyhrál Olavi Suomalainen (na fotce) v botách Karhu slavný maraton v Bostonu. Po tom se ovšem značka dostala do problémů - či lépe řečeno problémy začala mít divize zabývající se výrobou běžeckých bot. Zmátořila se až v posledních letech a dodala na trh několik nenápadných modelů.

Karhu sází na teď tolik populární koncept "natural running", tedy boty, která je co nejvíce kompatibilní s nohou a umožňuje jí plynulý a přirozený pohyb. Do chvíle, než to vyzkoušíte, je to samozřejmě jen reklama.

Zatímco jiné značky okouzlují spoustou rozličných modelů, Karhu má vlastně jen čtyři. Neutral a Stability, obojí v provedení závodním a tréninkovém. A vlastně to stačí, řekl bych.

Když vezmete Karhu do ruky (mám tréninkový neutrální model Fluid Fulcrum Ride), přijde vám to, jako by to skoro byla nějaká polobotka. Tedy rozhodně ve srovnání s Nike, Adidas nebo Asics. Decentní a skromný design, vlastně jen velké M na boku a logo na patě. Svršek boty není z žádného revolučního materiálu, také střih je celkem jednoduchý. Udávaná váha 326 gramů.

A hodnocení? Na něj je ještě brzy. Odběhal jsem v Karhu jen pár kilometrů, ale bylo to příjemné. Dost příjemné. Uvidím, jaké pocity budu mít po pár stovkách kilometrů.

Jakkoli tedy trh s běžeckými botami u nás za poslední roky prodělal znatelný vývoj, pořád evidentně existuje několik celkem zajímavých značek, které si sem ještě cestu nenašly. Nebo aspoň já na ně nenarazil. Karhu, Newton, Ecco, Zoot, K-Swiss, Rykä (women only), GnL ...

Něco o treningu

2009-09-25T19:07:00.003+02:00

Sportovní výkon je podmíněn dvěma předpoklady: tělesnou a duševní disposicí. Treningem pak rozumíme účelné zlepšování těchto disposic, aby se dosáhlo co nejlepšího sportovního výkonu.

Kdybych trenoval závodního koně, pochopitelně bych mu nevykládal, že musí našlapovat na celou plochu kopyta, nechat vykývnout bérce a udržovat správný běžecký luk. Kůň není nucen sedět přes den v kanceláři, nebo se hrbit u obráběcích strojů, a proto zůstal v pohybu zcela přirozený, jednoduchý a tudíž nejstylovější. Jeho výcvik bude tedy zaměřen hlavně na dobrou tělesnou kondici, získání rychlosti a vytrvalosti. Podobně by se trenovali lidé doby diluviální, nebo přírodní obyvatelé černé Afriky a pod.

Pokrokem civilisace však roste i pohodlnost a sní stoupá i počet vad na degenerujícím lidském těle. Neklesá ani tak absolutní síla nebo mrštnost svalů, ale tělo ztrácí pohybový cit. Stejně jako nemůžeme bez citu lásky milovati člověka, tak nemůžeme bez pohybového citu milovati pohyb. A stejně jako nelze bez lásky k bližnímu býti dobrým člověkem, tak ani nelze bez lásky k pohybu býti dobrým běžcem.

Má tedy treningem získat naše tělo především zpět pohybovou citlivost a tím naše duše lásku k pohybu, která otupěla postupem civilisace. Kde je hlavní příčina pohybové otupělosti?

Při pohybu každého tělesa nejdůležitější roli hraje poloha těžiště. Lidské tělo má své těžiště v pánvi. A nyní se podívejte, jak vypadá pánevní krajina u většiny lidí: pohodlně vyvalené břicho, nepřirozeně prohnutá páteř v kříži a tím vystouplý zadek. A odtud má vycházet počátek každého pohybu a regulace jeho síly, rychlosti, délky i výšky.

Náprava se zdá jednoduchá: stáhnout bříško i zadeček a v kříži se narovnat. Obtíž spočívá ve zmechanizování tohoto držení těla, neboť pokud na ně musíme mysleti, nebude náš postoj nikdy nenucený a přirozený, což se projeví i v běhu. Pokuste se o to a uvidíte, jak často přistihnete se při starých chybách. Budete-li vytrvalí, pocítíte brzy výsledky.

Vaše chůze bude pružnější, ekonomičtější, nepůjdete jenom nohama, nýbrž celým tělem, neboť správně postavená pánev přenese odrazovou sílu z nohy do celého těla. Budete míti pocit, že se vznášíte a ne těžce plížíte.

Ještě větší pokroky zjistíte při běhu. Běžecký luk, t. j. oblouk, jejž tvoří tělo při odraze v běhu od paty k hlavě, nebude jen pro parádu, nýbrž správně využitá síla se opře v těžišti do pánve a požene tělo vpřed bez "rvaní" rukama a zbytečného napětí trupu. Uvolněný hrudník a ramena umožní volnější a hlubší dýchání a tím se uvolní i odchod únavných látek z krve.

Takový běh ovšem vyvolá ve vás příjemný pocit a radostnou náladu, bude pro vás osvěžením a zárukou stálého zlepšování. Kdykoli však ztratíte příjemný pocit, uberte na ostrosti treningu, jinak chybu jen utvrdíte a ztratíte dobrou náladu, bez níž nemá smyslu ani příprava ani závod, poněvadž místo, abyste se stali sportem lepšími lidmi, stanete se otroky závodní vášně, která spíše vysiluje a škodí tělu i duši, jako na př. pití a kouření.

Luboš Ogoun - sokolský časopis Ruch, 4. červenec 1946

Hailemu další útok na rekord nevyšel

2009-09-20T15:03:00.005+02:00

Počtvrté běžel Haile Gebrselassie maraton v Berlíně a počtvrté vyhrál. I když tentokrát s nejhorším časem - 2:06:08. Ještě na 35. kilometru běžel na světový rekord, pak však vytuhnul způsobem, na jaký není zvyklý. Posledních sedm kilometrů běžel rychlostí 3:16...

Haile doplatil na tři věci. Teplé počasí (v závěru přes 20 stupňů), příliš rychlý střed závodu (úsek mezi 15. a 30. kilometrem za 43:46, což odpovídá tempu na maraton za 2:03:04) a slabou konkurenci.

V posledních letech byl kritizován za to, že si maratony organizuje jako "one man show", kde se příliš nemusí bát o vítězství a hlavní tématem závodu je pouze to, zda překoná světový rekord či nikoli. Letos to mělo být jinak.

Pořadatelé na start přivedli Duncana Kibeta, nejrychlejšího muže letošních tabulek. Na jaře v Rotterdamu vyhrál v čase 2:04:27 a stal se druhým nejlepším maratoncem historie! Měl to být dramatický souboj až do cílové rovinky, souboj dvou titánů. Ale skončil velmi brzy. Kibet už na půlmaratonu ztrácel 11 vteřin a pak se jeho ztráta prohlubovala. Po 30. kilometru raději odstoupil. Stěžoval si na problémy s kyčlí.

"Víc jsem čekal od svých konkurentů," řekl Gebrselassie v cíli a těžko za tím nevidět rýpnutí do svých kritiků. Kibet odpadl a další z Keňanů, Francis Kiprop, měl v cíli minutovou ztrátu - a to jen díky Haileho slabšímu závěru, jinak by byl odstup větší.

Pravda je, že až do 32. kilometru, kdy odstoupil poslední z vodičů, se Haile držel výborně. Ještě další tři kilometry měl na rekord náskok, ale potom přišlo prudké zpomalení. Nakonec až o víc než 20 vteřin na kilometr!

Etiopský šampion měl dnes výrazný pozitive split + 2:38. Stejně jako v lednu v Dubaji začal příliš rychle. Už v sobotu se Paul Tergat a Sammy Wanjiru nechali slyšet, že v Berlíně rekord nepadne a že nejlepší Haileho čas 2:03:59 možná nějaký rok vydrží.

Pokud si někdo po posledních rekordech myslel, že nejlepší výkony se budou posunovat po půlminutách, byl z omylu vyveden. Bude-li se WR v budoucnu měnit, zřejmě půjde jen o vteřinové posuny. A kdo rozběhne maraton na 2:03:00, čeká ho v druhé půlce pořádné zklamání.

Čas těsně pod 2:04 se prostě blíží limitům. Pokud ne limitům člověka, tak jistě limitům dnešní generace. Šanci má Sammy Wanjiru a za pár let třeba Kenenisa Bekele. Ale jinak? Kdo ví, jak by Haile dopadl dnes, kdyby bylo 10-15 stupňů. O příštích plánech zatím nemluvil (tedy kromě snu o olympijském zlatě z Londýna 2012), ale stoupající věk bude pracovat proti němu a jeho šancích na rekord...

Nicméně úplně tak naprázdno v Berlíně nevyšel. Na jeho konto poputuje 250 tisíc euro startovného, 50 tisíc za vítězství a dalších 30 tisíc za dosažený čas. A jeho mezičas 1:27:44 na 30 kilometrech je novým světovým rekordem! Tedy pokud metou dříve neproběhl vodič...

Vážit si dobré tradice

2009-09-18T18:05:00.003+02:00

V našem sportu máme několik závodů, které mají mnohaletou tradici a které byly v těžkých dobách rozvoje naší tělovýchovy často záchytným bodem života v tom či onom sportu. Jedním z nich jsou nesporně slavné "Běchovice", jeden z nejstarších běžeckých závodů v Evropě, jejichž 58. ročník byl nedávno proveden.

Pro toho, kdo se o lehkou atletiku zajímá, kdo po léta sledoval, co "Běchovice" v tomto sportu znamenaly, přinesl letošní ročník hodně stísněnosti a smutku v duši. Na start přišla sotva polovina závodníků co kdysi (55) a také diváků bylo o mnoho méně než dříve. A tak v nejslavnější době rozvoje naší tělovýchovy a lehké atletiky, v době cílevědomých snah po masovosti, vyzněl závod, který této myšlence a účelu v historii nejvíce přinesl, až trapně chudě.

To už se nedá letos zachránit. Musí to však být varováním pro léta příští! Je nutno nejen udržovat zdravou a krásnou tradici běchovického závodu, ale naopak ji rok od roku více a více rozvíjet. Na startu v Běchovicích by se měly sházet větší a větší masy atletů a pokládat si za čest, že se tohoto závodu zúčastní.

Přesunutí termínu z první májové neděle na závěr závodního období k tomu dává všechny předpoklady. Vždyť s výjimkou těch, které ještě očekávají representační úkoly, nebránilo nikomu, aby přišel na start. Věříme, že už příští ročník napraví letošní chybu, že "Běchovice" budou zase tím, čím byly, že obnovíme jejich slávu.

časopis Stadion - 8. října 1954

Vyhráno!

2009-09-03T20:39:00.006+02:00

Těch několik aršíků papírů mě svojí neposkvrněnou bělostí mučí. Měl bych, chtěl bych, rád bych k tomu něco napsal. Ten čtvrtek, 24. VII. 1952, je jistě historický den naší tělovýchovy. Škpt. Emil Zátopek již v ten den splnil svůj nesmírně těžký, smělý závazek: vyhrál druhou olympijskou zlatou medaili. A to v závodě, který svou bojovností a dramatičností nemá pamětníka v celé historii těchto her....

...Kdybych byl Československou obcí sokolskou, Státním úřadem pro tělovýchovu a sport a Svazem novinářů, prozkoumal bych každého z funkcionářů, trenérů, novinářů, kteří tam jeli, zda umějí fotografovat, filmovat, psát, zda dobře slyší, vidí, a zda mají dokonalou degeneraci těch zatracených buněk sobectví, aby všechno, co tam z těch slavných dnů bylo k získání, si nenechali pro svou soukromou paměť a potěchu, ale přivezli nám to všem, v celé té těžko představitelné nádheře.

Ale i tady u nás doma každý můžeme zaznamenat svědectví těch slavných dnů. Něčím se zde odráží, jejich odlesk dopadá až sem. S jejich září se potkáváme na každém kroku. Nejlépe a nejjasněji na pravém místě: závazky, ke kterým jsme vyzývali po Zátopkově vítězství na 10 km v první den zahájení olympijských her, se lavinovitě šíří po dnešním čtvrtku. Hráze ani meze se jim stavět nebudou. Těšíme se na celkovou jejich bilanci. A měl by si někdo dát práci a zachytit jejich celkovou hodnotu. Hlaste nám je do redakce. A ať jsou to závazky zátopkovské a zátopkovsky plněné!

Viděl jsem zedníka, který lžící napsal do čerstvé omítky: 24. VII. 1952 - Zátopek - norma 250%. Viděl jsem hejno dětí, které s pěstičkami na prsou obíhaly haldu písku. Ten, co ji oběhl nejvíckráte, si hrdě vyryl do písku vrbovým proutkem vedle svého jména - ZÁTOPEK.

Viděl jsem rozesmátého traktoristu, který objížděl v krásném tempu kombajnem pole lán. "Sakra, jako Zátopek," pochvaluje si ztepilý obsekávač, který přebrušuje svou kosu.

Viděl jsem truhlářského mládence před obrovskou haldou polen. Večer chce jít do vedlejší vsi tancovat. Jak tohle má do té doby rozřezat! Ruce mu bezmocně klesají. "Tak Karle, žádný fňukání, hoď tam ZÁTOPKA a v 6 hodin si umytej, voholenej, navoněnej," vece mistr.

Slyšel jsem číšníka, který na nadráží nestačil roznášet své pivo a párky všem žíznivým a hladovým, a nad jehož hlavou se slétávaly hromy a blesky. "Jéžíšmarjá, lidi, mějte rozum, nejsem přece Zátopek," řekl šibalsky - a měl vyhráno!

Jméno Zátopek se stalo synonymem rychlosti, vytrvalosti, výkonnosti, spolehlivosti, bojovnosti, vůle. Nedivil bych se, kdyby přešlo jednou do slovníku jako společný výraz pro tyto vlastnosti. A zátopkovská pracovitost, svědomitost, smělost, odpovědnost by měla prolnout celý náš život. Pak by bylo po starostech s výsledky pětiletek, se socialismem, pak bychom měli skutečně všichni vyhráno!

Sokolský týdeník Ruch - 1. srpna 1952

Několik slov o trainingu

2009-08-31T12:08:00.002+02:00

Trainingem nazýváme přizpůsobení tělesné konstrukce a duševní energie k zvláštním výkonům, t. j. uvedení těla ve stav nabitého akkumulatoru, který kdykoliv může vydat určitou energii. Toho lze dosáhnouti ne snad jen pilným cvičením, nýbrž nutno upraviti celý způsob života.

Přirovnání k akkumulatoru není úplně přesné, ba bylo by špatným vodítkem pro athleta. Závodník nikdy nesmí využíti veškeré své energie. Proč?

Tělo musí svými orgány vykonati žádané práce, aniž by škodilo sobě samo - tedy bez poruchy zdraví. Zdraví nelze vyjádřiti ani chemickými formulkami ani čísly. Málokdy lze i po veliké námaze úbytek sil číselně dokázati, ale ztráta neměřitelné energie životní jeví se hned ve vzezření a držení těla.

Zdraví jest kapitál životní energie a sportsmanu jest dovoleno, aby užíval v trainingu jen úroků, jež mu nese. A úroky ty nejsou malé. Sáhnouti na vlastní kapitál smí athlet jen v nejtěžší konkurenci.

Trainovat - to jest pracovati s úroky a uložiti vždy zbytek ke kapitálu. Kdo cítí únavu po trainingu, nestačil s úroky a sáhl na kapitál. Kdy má se tedy přestati s cvičením? Když máte ještě v těle pocit síly a jakýsi pud k jejímu uplatnění, nepocházející ze sportovní ctižádostivosti, nýbrž z přebytku energie, pak přeruště training. Vědomí, že můžete více, jest pro vás ziskem, kterým zvětšujete kapitál své schopnosti. Většina sportovců cvičí do únavy a pravidelně ukládá jen nepatrný zlomek do reservy.

Každý velký závod však vyžaduje si většího množství síly než úkoly representují. Nutno tedy sáhnouti na pramen energie. Tím více musíte po závodě hleděti ji uspořiti a vyhnouti se všemu, co odnímá tělu sílu, ať tělesnou nebo duševní.

Svalstvo zotaví se brzo - horké lázně, massáž a gymnastika pomohou v krátké době. Za to tím hůře nahradí se otupená citlivost nervových vláken. "He is stale" - "je opotřebován", praví Američan o závodníku, který nemohl po závodě uvésti svoji duševní rovnováhu do pořádku.

Nervosa, ztráta váhy, nechuť k práci a nemožnost stupňovati výkony jsou následky tohoto "opotřebování". Tělo není nemocno, pracuje jen se ztrátou - pomůže zde klid a spánek. Vyhněte se všem dráždidlům a svědomitě se kontrolujte, pak pomalu vrátí se Vám zase sebevědomí a chuť k cvičení.

Co má sportovec jísti? V poslední době mnoho se mluvilo o přednostech vegetariánské kuchyně pro závodníky. Dle našich zkušeností jest výživa tato sama o sobě nevhodná, neboť jen ten, komu podaří se dlouhou a silnou vegetářskou stravou vytvořiti tenký povlak tuku nad svaly, má nějaké chance při výkonech vyžadujících velké napětí sil. Na to nezbývá normálnímu závodníkovi dosti času.

Proto - smíšenou stravu, málo masa a mnoho zeleniny, dosti chleba a lehkých moučných a vaječných jídel. Krupice a mléčné kaše neobyčejně sílí, také tuk a cukr, z těchto druhý je lehčeji stravitelný a to nejlépe ve formě přírodní jako fíky, datle, banány etc.

Při jídle nepijte studených nápojů, abyste nerušili zažívání, neboť ztráta tepla jest ztrátou síly. Alkohol, nikotin a káva škodí velice v době ostrého trainingu, jinak mohou býti užity ovšem v nepatrné míře, neboť podporují zažívací činnost.

Tři jídla denně asi stejné kvanity - nedrážděte ráno žaludek nepatrným chlebíčkem a šálkem kakaa a nepřeplňujte jej v poledne nemírným jídlem. Tělo plýtvá potravou a nezpracovává ji řádně, má-li jí nadbytek, za to však skrblí a pečlivě ji využije, dostává-li jí málo.

Také nervy nutno posilovati. Tyto čerpají energii svoji z jiného, velice důležitého pramene. Jest to pohlavní zdrženlivost. Šetřte se! Nedosáhnete nikdy vyšší dokonalosti, nebudete-li právě v tomto bodě velice důtkliví! "Nervous energy", jak praví Američan, rozhodne, neboť jen ona může vynutiti z unaveného těla poslední napjetí sil.

Trainujte rozumně, nepřemáhejte se, abyste se nepřetrainovali!

Ať provozujete jakýkoliv sport, hleďte vždy na jeho estetickou stránku. Pravý allround-sportsmann vyniká nejen svými výkony, ale i vystupováním. Vzorem budou tu athleti američtí a angličtí.

František Lagus - Lehká atletika (1920)

Běhy na dlouhou vzdálenost

2009-08-23T17:26:00.002+02:00

K nim patří závody na dráze delší než 2 km až do běhu marathonského na 42 km. Bohužel nevěnuje jim veřejnost tolik pozornosti, jak by zasloužily. Jinak byl by i mezi závodníky větší zájem a programy našich meetingů byly by bohatší o zajímavá čísla. Ovšem - jest málo těch, o nichž dá se říci, že jsou skutečnými representanty tohoto druhu běhu - vyžadujeť neobyčejně pevný základ tělesného zdraví, houževnatou vůli a dlouhý, pečlivý training.

Příprava právě zde je důkladná. Závodník musí stále co nejvíce času stráviti na čerstvém vzduchu, podnikati delší vycházky nejméně dvakrát týdně do vzdálenosti asi 20 km, rychlostí 8-10 km za hodinu. Vycházky tyto konejte 4-5 týdnů, poté následuje ostrý training na hříšti, eventuálně na silnici, dle délky dráhy, kterou závodník má absolovati.

Věnujete-li se trati měřící méně než 5 km, nemyslete, že spasí Vás jen cvičení této - naopak! Vycházky konejte stále i v ostrém trainingu, ostatní dny věnujte běhu na trati asi o 1/3 delší, než běháte, v tempu zprvu pomalém, stejnoměrném, nezvedajíce příliš nohou ani nenašlapujíce na špičky. Před očima mějte, že jedná se Vám hlavně o proběhnutí dráhy bez nepříjemných neb škodlivých následků pro Vás.

Dokážete-li to, dostaví se ostatní časem a cvičením. Při sebemenších obtížích tělesných ihned přestaňte na 2-3 dny s trainigem a věnujte tento čas vycházkám, v létě pak koupelím a slunečním lázním. S pokračováním trainingu stupňujte tempo, ne však přenáhleně, nýbrž po týdnech.

Při běhu držte ruce v lokti ohnuté, svisle při stranách těla, bez pokyvů. Tělo nepatrně nakloňte do předu, hlavu držte rovně, nikdy ne na zad, bezvládně visící a kývající se s pohybem těla.

I myšlenky udržujte v klidu, nedejte se strhnouti pokřikem obecenstva. Běžte mechanicky, nemyslíce na závod a protivníky. Uvažovati vyhlídky svoje při závodě nemá pro Vás beztak žádné ceny, neboť z trainingu musíte vědět, co zmůžete a co chcete vykonati. Nechte se s klidem předbíhati, buďte jen jisti v tempu a dodržte je do konce závodu - nic tak nestrhá jako měnění rychlosti. Běh nazývá se také závodem na vytrvalost - tedy vytrvejte!

Training dokončete včas - nepřetrainujte se. Asi 10-12 dní před závodem přestaňte úplně. Spěte v tu dobu v čas, nezdržujte se v noci mimo lůžko a dům, zvláště ne v začouzených kavárnách. Nepijte mnoho tekutiny a jezte kompaktní, nekořeněnou a jednoduchou stravu - žádné ovoce a sladkosti. Ráno cvičte Müllera a masírujte se, hlavně břišní svaly.

V den závodu, zvláště je-li delší než 10 km, nejezte mnoho, trochu masité polévky a dvě vajíčka stačí. Před závodem několik kostek cukru, pokapaného citronovou šťávou - totéž cestou. Pocítite-li žízeň, vypláchněte si ústa vodou, jen nepijte! Vypijete-li sklenici studené vody, nedoběhnete!

Nevzdávejte se z malicherných příčin, nikde však nestojí, že musíte doběhnouti - jste-li unaveni a pociťujete obtíže, vzdejte se hned. Příště se vám to nestane, vezmete-li při cvičení na únavu svoji zřetel.

Chcete-li běžeti Marathon, dejte se důkladně prohlédnouti - nejvíce srdce a plíce, pak žaludek. Zvykejte si na běh v slunečním úpalu - pamatujte, že na poslední Olympiadě ve Stockholmu, tedy v šířce, kde slunce nepálí ani zpola jako u nás, několik běžců vzdalo se pro úpal sluneční, jeden pak při závodě zemřel. Vítězi byli Jihoafričané, lidé na vedra, nám neznámá, zvyklí.

Nezapomeňte, že sport je pro zdraví, a ne zdraví pro sport!

František Lagus - Lehká atletika (1920)

Pár střípků z MS v atletice

2009-08-19T09:02:00.013+02:00

Desítka chlapů byl nádherný závod. Jedna z nejhezčích, jaké jsem v poslední době viděl. Vždycky mě tenhle typ závodů bavil víc než ty, kdy ještě do posledního kola vbíhá vláček deseti běžců a pak Bekele švihne poslední čtvrtku za 53 vteřin.

Skvělou práci odvedl Zersenay Tadese, byla radost se na něj dívat. Škoda, že se přenos příliš nepovedl komentátorům České televize. O závodnících nebyli schopni říct příliš zajímavostí, a to tentokrát měli na všechno víc času, protože narozdíl od Zlaté ligy se paralelně nekonala žádná důležitá disciplína. Především mě dostalo, když stále jmenovali Silesi Sihina ("...a z klubka favoritů odpadá i takový borec, jako je Sihine..."), ačkoli vůbec neběžel. Každopádně jsem rád, že na závěr Tomáš Dvořák uznal, že i skoro půlhodinový běh může být zajímavý.

Kenenisa Bekele si užívá v Německou zaslouženou porci slávy, ale o něco hůře je asi jeho manažerovi Josi Hermensovi. Ta zpráva těsně před MS trochu zapadla: státní zastupitelství v Magdeburgu si na něj hodlá posvítit v souvislosti s případem dopingového trenéra Thomase Springsteina. Hermens s ním vedl čilou e-mailovou korespondenci a měl být namočen do plateb za dopingové prostředky. Pokud by se to potvrdilo, znevěrohodní to výsledky vytrvaleckých běhů za posledních 15 let. Vždyť Hermens je mj. manažerem Haileho Gebrselassieho a Kenenisy Bekeleho.

Už dlouhá léta se mluvilo o tom, že IAAF a WADA jsou v rámci podivné politické korektnosti benevolentní k africkým atletům a zdaleka na ně neuplatňují při dopingových kontrolách takovou přísnost jako vůči evropským konkurentům, o srovnání s jezdci Tour de France ani nemluvě. Před startem MS to vlastně potvrdil jeden č lenů IAAF, který prohlásil, že letos v Africe nebyl proveden jediný krevní test! Krevní zkouška totiž musí být prováděná za přísných podmínek a těm Afrika moc nepřeje. Krev se musí zpracovat do 36 hodin a před příchodem do laboratoře musí být uchovávaná při čtyřich stupních Celsia. A zkuste to praktikovat na kontinentě, kde jediná odpovídající laboratoř je v Kapském městě...

Stříbrná medaile Barbory Špotákové samozřejmě není neúspěch, to ani náhodou. Přesto mě překvapila slova jejího trenéra, že oštěpařka před kvalifikací pobíhala po Berlíně, sháněla hotel pro své známé a nestačila si odpočinout. Tohle nechápu. Mám za to, že na takové úrovni je sport už plně profesionální záležitost a pokud je třeba něco takového na poslední chvíli zařídit, má sportovec své manažery, kteří se postarají. Hokejistům shánějí kanadská víza i pro tety a babičky. A Špotáková se před vrcholem sezony rozptyluje a unavuje hotelovými rezervacemi.

Ovšem mnohem více starostí musí před dnešním finálovým závodem řešit jihoafrická půlkařka Caster Semeyna. Aby mohla nastoupit, musí IAAF rozhodnout jednu delikátní záležitost. Jakého je vlastně pohlaví? V minulosti sice už několikrát prošla sex testy, ale poslední slovo by teď měli mít funkcionáři v Berlíně.

Semeyna na sebe v poslední době upozornila už několikrát. Minulý měsíc se stala africkou juniorskou mistryní v čase 1:56,66, což bylo meziroční zlepšení o sedm vteřin! Během víkendové kvalifikace pak při náběhu do cílové rovinky škobrtla o nohu obhájkyně titulu Janeth Jepkosgei a poslala ji k zemi. Nakonec jury nešťastnou Keňanku poslala do semifinále.

Smrtící síla rekordů

2009-08-03T21:49:00.010+02:00

Světové rekordy jsou krásná věc, v jakémkoli sportu. Ať už si o pozadí jejich dosažení myslíme cokoli, pro dotyčnou disciplínu znamenají skvělou reklamu a pro sportovce pořádný příděl slávy. Existuje však sport, kde se počty rekordů staly spíše škodlivými.

Je jím plavání. Na právě skončeném světovém šampionátu padlo neuvěřitelných 43 světových rekordů! Na první pohled je to impozantní číslo, ale když to vezmete kolem a kolem... O kolika z těch rekordů se psalo v novinách? Kolik jmen rekordmanů si je běžný fanoušek schopen zapamatovat? Vzpomene si po pár dnech, ve kterých disciplínách se vlastně měnily hranice lidských možností a na jaké hodnoty?

Ještě před MS v Římě jeden statistik spočítal, že průměrný "věk" světového rekordu v ženské atletice je 14 let a 9 měsíců (u mužů to byl o trochu nižší údaj), zatímco tabulky plavkyň se v průměru měnily naposledy před osmi měsíci.

Ano, atletika má za sebou nepěknou dopingovou minulost a dlouhověkost rekordů je dána řadou "nepřekonatelných" rekordů z 80. let. Ale jen tím si rozdíl vysvětlovat nelze. Mimochodem, když už jsme u dopingu: plavcům se na MS dělaly jen testy moči a nebrala se jim krev, jak to třeba TdF několikrát zažívali cyklisté. Třeba by konečné číslo bylo o trochu nižší.

Ovšem hlavním důvodem smršti plaveckých rekordů jsou bezesportu technologické pokroky ve výrobě plavek. Dnešní plavci připomínají spíše potápěče a pryč jsou doby, kdy každý centimentr byl na obtíž.

Výroba plavek udělala za poslední století neuvěřitelnou pireutu. Vždyť ve kterém sportu je současná výstroj (Michael Phelps na třetí fotce) více podobná výstroji z roku 1928 (na první fotce slavný "Tarzan" Johnny Weissmüller) než té z 80. let (na druhém snímku Michael Gross)?

Naštěstí lidem z FINA celkem brzy došlo, že takhle to dál nejde. Zaprvé by se z plavání stal sport jen pro bohatší vrstvy, protože kdo by si asi tak mohl dovolit koupit plavky za tisíce dolarů... Nehledě na to, že byly vyráběny jen pro úzkou skupinu plavců, kteří měli s výrobcem podepsanou smlouvu. Šlo by vlastně o druh technologického dopingu, který by byl jen pro někoho. Plavání by se svou podstatou podobalo víc formuli než atletice.

A pak by inflace rekordů tento tradiční sport zahubila. Jeho výsledky by fanouškům byly ještě lhostejnější. Koho by bavily rekordy, když by padaly skoro každý den, kdy někdo z elity skočí do bazénu? Po mistrovství světa tedy FINA - podobně jako Pavel Dobeš - zavelela: Zpátky do trenek! Muži budou smět mít plavky pouze mezi pasem a koleny, ženy budou muset mít obnažené paže a ramena.

Ale brzy se pravděpodobně vynoří další problém. Bez supermoderních plavek se řada rekordů stane nepřekonatelnými. Nebo překonatelnými jen velmi těžko. To se teprve dostaví kocovina po současné euforii.

Co pak? Možná se rekordy z poslední sezony vymažou a začne se tam, kde se přestalo. Podobně jako v cyklistické hodinovce. Když se rekordy v 90. letech dařilo překonávat pouze na strojích, které kolo připomínaly už jen vzdáleně a na nichž se závodníci krčili jako Superman při zásahu, řekla UCI dost. Skvělé výkony Obreeho, Boardmana a spol. anulovala a rekord vrátila zpátky Merckxovi do roku 1972.

Atletiky se nic z toho netýká. Časem jen bude přibývat rekordů, které vydržely déle než neskutečný skok Boba Beamona do 21. století. Ten platil pouhých 23 let.

Na startu

2009-07-31T22:49:00.004+02:00

Nikdy jsem nekouřil, takže nevím, jak těžké je přestat. Ale odhaduji, že člověk si prostě v jeden okamžik musí říct výrazné DOST. Žádné, že si dám ještě poslední cigaretu. A že ta poslední by vlastně mohla být zítra, pozítří, za týden a pak už opravdu...

S něčím začít je o možná něco lehčí než s něčím končit. Snad. Zkusím zase s něčím začít. Seriozně začít. S běháním. S maratonem. Jen si musím říct výrazné START. Ne zítra, ne pozítří.

Prostě konec poflakování. Tedy ne že bych poslední měsíce neudělal rychlejší krok, ale týdenní kilometráž začínající jedničkou či dvojkou je věc poměrně směšná. Vlastně vyjde nastejno jako nula.

Největší krize od dubna 2004, kdy jsem s běháním začal. A to jsem byl zdráv. Přijde mi, že moje běžecká minulost je věc neskutečně vzdálená. Asi jako vysoká škola. Maraton jsem neběžel dva roky. Už si skoro nevybavuji, jaké je to být v pohodě, upalovat si to lesem rychlostí 4:00 a po nedělním dlouhém běhu být příjemně unaven.

Vím, že první dva měsíce budou dost těžké. Každý kopeček bude utrpení. Poleje ze mě jak v tropech a po bězích budu unaven poměrně dost nepříjemně. Ale až se zase rozběhám...

Letos už toho moc nestihnu, pár závodů však určitě. Ani už nevím, jaký maraton mi vl001 naplánoval na jaro 2010, ale nějaký snad bude. Věřím tomu. Takže START.

Utrpení diváka Eurosportu

2009-07-23T21:28:00.006+02:00

Divákem této stanice jsem necelé tři týdny. Přišlo to shodou okolností v době Tour de France. O specifikách českých přenosů z hlavní cyklistické události sezony jsem slyšel spoustu legend, ale opravdu jsem netušil, že to bude tak zlé. Asi ještě nejsem dostatečně otrlý. Možná otupím až časem.

Ale zatím se ještě v duchu domáhám nezadatelného práva na solidní komentář. Posmívat se komentátorovi za přebrepty či občas neobratné vyjádření se může jen ten, kdo sám nikdy nezkoušel mluvit na mikrofon déle než minutu nebo se nepostavil před kameru. Klidně mu odpustím i to, že v okamžiku, kdy kamera v detailu zabírá Klödena, si klade filozofickou otázku: "Co se asi tak Armstrongovi teď honí hlavou?"

Mnohem víc mi vadí, že nemá přehled o tom, co se děje na trati. Že neumí sledované události zasadit do kontextu. Jasně, že mluvit denně 4-5 hodin o cyklistice není žádná sranda. A že holt občas dojde na banality nebo ne zcela záživné povídání, které není příliš k věci.

Ale v okamžiku, kdy etapa směřuje k rozhřešení, prostě musí být koncentrovaný na to nejpodstatnější.

Ovšem řešit při dojezdu do Colmaru, komu město patřilo před třicetiletou válkou a komu po ní, dojatě vzpomínat při finále snad nejdůležitější etapy na své pracovní úspěchy a na to, že kdysi zdálky viděl Pantaniho, nebo dokonce těsně po skončení časovky obdivovat architekturu cílového města - to asi na ambiciozní sportovní kanál tak úplně nepatří.

Někdy zase komentátora podezírám, že přesní ví, kolik karbonu mají klíčová závodníci v rámu kola a na jaký jedou převod, ale netuší, jaké startovní číslo jim před startem závodu bylo přidělené. Smutné také je, že mu asi nikdo nepověděl o existenci oficiálních webových stránek letour.fr, kde má v průběhu etapy informace o tom, kdo je zrovna v úniku, jaký má aktuálně náskok a jak vypadá virtuální pořadí. Nehledě na to, že jen pár minut po dojezdu se tam objeví i celkové pořadí, takže nic nebrání prozradit českým divákům, jak si polepšil či pohoršil Roman Kreuziger.

Rozhodně však mistrně ovládá disciplínu zvanou product placement. Jen si představte komentátory ČT dlouze hovořící o tom, jak skvěle odpružené adidasky má Haile Gebrselassie a proč na občerstvovačkách pije zrovna Gatorade a nikoli Enervit. A ještě by pro jistotu zatelefonovali marketingovému řediteli Adidas ČR.

Ovšem nejvíce mi vadí, když komentátor nedostatek znalostí či přehledu nahrazuje žoviálností. Věty jako "Tak ukaž, chlapče, jestli ti to jede i do kopce" mi v přenosu moc nesedí a asi bych se také zdráhal oblažovat veřejnost slovem "debil".

Ale proč si vůbec stěžuji. Stačí zmáčknout příslušné tlačítko na dálkovém ovladači a naladit ZDF. Němčině sice tak zdaleka dobře nerozumím, ale přesto si tam umím užít kouzlo staromódního televizního přenosu, kde se mluví hlavně o tom, co se děje na trati.

Někteří však tuhle možnost nemají a píší nazlobené e-maily do redakce Eurosportu. Komentátor si s nimi poradil po svém. Doporučil jim, ať si to jdou někdy zkusit. Uvidí, jak je to těžké. To mě trochu zarazilo. Nějak si neumím představit, že když budu truhláři reklamovat, jak křivou mi vyrobil skříň, odpálkuje mě slovy, ať si to udělám sám, když jsem tak chytrej.

Haileho nakonec v Berlíně vyzve Kibet

2009-07-22T12:01:00.004+02:00

Dva nejrychlejší maratonci historie se za dva měsíce utkají na maratonu v Berlíně. Vedle obhájce prvenství z posledních tří let a světového rekordmana Haile Gebrselassieho se v ulicích německé metropole představí i Duncan Kibet, který letos vyhrál Rotterdam v čase 2:04:27.

Gebrselassiemu bývá někdy vyčítáno, že se vyhýbá konkurenci a vybírá si jen závody, kde běží proti času a nemusí moc řešit, co si počne s taktikou soupeřů. A když už třikrát vyrazil na maraton do Londýna, poměřit se s nejlepšími maratonci světa, bylo z toho nejlépe třetí místo.

Letos se naskýtala šance, že by se v Berlíně mohl utkat se Samuelem Wanjiru, který bývá některými experty označován za nejlepšího maratonce-závodníka. Olympijský šampion z Keni se ovšem - jak zní oficiální vysvětlení - nedohodl s organizátory.

Můžeme jen spekulovat, zda si stanovil vysoké startovné, nebo si ho Haile prostě na startu nepřál. Možné také je, že kdyby Wanjiru přeci jen dostal zelenou, řekl by si také Haile o větší peníze. Podobně jako to funguje u sprintu. Dostat na start Usaina Bolta stojí velké peníze, ale když ho chcete dostat na závod, kde běží i Tyson Gay, musíte mu zaplatit ještě víc.

Wanjiru tedy dal přednost Chicagu, kde ostatně má také šanci atakovat světový rekord. Poslední dva roky tam sice panovalo vedro, trať je však rovná a rychlá. Ostatně tam světové rekordy v minulosti zaběhli Steve Jones a Khalid Khannouchi.

V Berlíně bude se slavným Etiopanem soupeřit Kibet. Loni ještě poměrně neznámý běžec, který si letos udělal velké jméno v Rotterdamu. Možná nechtěl vysoké startovné, možná ho Haile nepovažuje za tak nebezpečnou konkurenci jako "sebevražedně" závodícího Wanjiru.

Také Kibet nicméně myslí na světový rekord. Vytvořit ho v Berlíně a ještě k tomu v přímém souboji s Gebrselassiem - to by byl největší triumf keňské atletiky za hodně dlouho dobu.

Umění dobíhat autobus

2009-07-13T20:41:00.007+02:00

Minulý týden jsem ráno na cestě do práce dobíhal autobus. Viděl jsem, jak jede od křižovatky, rozhýbal jsem zlenivělé nohy a tak tak jsem ho dostihl. A to bylo všechno. Nic víc se nestalo. Nasedl jsem a v pohodě dojel do práce.

Nebyla to chvíle, která by změnila můj život. Ale i to se občas stává. Nejen ve filmech.

V roce 2006 takhle dobíhal v Anglii autobus student marketingu Jeffrey Lawal-Balogun z University of East London. Zaspal a spěchal na zkoušku. Jeho úprk k zastávce zaujal kolegyni, která mu navrhla, jestli by se nechtěl přihlásit do místního atletického oddílu. Že mu to docela běhá.

Letos je Jeffrey nejlepším evropským sprinterem na 200 m. Minulý měsíc se ve švýcarském La Chaux-de-Fonds blýskl časem 20,38. Po třech letech tvrdého tréninku. Že je talent, to si jeho kouč všiml už v onom roce 2006. Jeffrey po měsíci pod jeho vedením dokázal dát stovku za 10,58 a dvojnásobnou trať za 21,44.

Na stovce se zatím s nejlepšími měřit nemůže, osobákem 10,28 na velkých mítincích moc slávy nenadělá. Ale na dvojnásobné trati už jeho jméno budí větší respekt. V Evropě nemá letos konkurenci, ale je možné, že přesto nebude startovat na mistrovství světa v Berlíně. Splnil sice limit 20,59, ale jelikož se mu to podařilo jen jednou a navíc nečekaně (předchozí osobák byl 20,82), musí svůj výkon ještě potvrdit.

I kdyby 23letému studentovi cesta do Berlína nevyšla, asi nebude příliš truchlit. Přiznává, že jeho hlavním cílem jsou olympijské hry v Londýně 2012.

Mimochodem, tehdy ten autobus nestihl.

Jak krize pomáhá maratoncům

2009-07-08T21:28:00.006+02:00

Když se začalo mluvit o finanční krizi a hospodářské recesi, přišla samozřejmě na přetřes i otázka, na kolik ekonomické potíže ovlivní svět maratonu. Renomovaný list The Wall Street Journal soudí, že došlo k pozitivním změnám. Aspoň tedy v Americe. Na závody se hlásí více běžců než před rokem či dvěma. A také se běhají rychlejší časy.

Lidé, kteří přišli o práci nebo dnes dělají na částečný úvazek, mají totiž více času na běhání. Už žádné dvanáctihodinové šichty, žádné pracovní stresy, žádné víkendy u notebooku.

List uvádí příklad 47letého běžce, který byl v listopadu propuštěn z práce a v dubnu si v Bostonu zaběhl osobák 3:09. Aby nějak zabil volný čas, přihlásil se do běžeckého klubu a mohl začít trénovat 100 km týdně.

Jeho příběh bude pro část běžecké komunity typický. Jak uvádí jeden z výzkumů, stoupl letos počet účastníků na amerických maratonech o pět procent. Částečně i díky tomu, že někde dostávají slevu na startovném běžci, kteří prokáží, že za posledních šest měsíců přišli o práci.

A už 4,6 % maratonců splnilo kvalifikační limity pro Boston, což je proti loňsku nárůst téměř poloviční. Například jistá Claudia Becque přišla v lednu o zaměstnání a pak si zlepšila maratonský osobák o 14 minut. Na 2:44, takže získá právo startovat na olympijské kvalifikaci.

Lidé si prostě potřebují najít nějakou kompenzaci místo ztracené práce, aby jen neseděli doma. Najít nějaký řád pro svůj život. Boom neprožívá jen maraton, vyšší počet účastníků hlásí rovněž triatlony. The New York City Triathlon, kde stojí startovné 225 dolarů, byl letos vyprodán za 22 minut. Loni to trvalo osm hodin. Ve švech praskají také fitness centra.

Řeč samozřejmě není o propuštěných dělnících z General Motors, kterým se hroutí hypotéka a neví, z čeho uživí početnou rodinu. Pracovat v dobách krize na maratonských a jiných osobácích mohou především lidé patřící ke střední či vyšší třídě, pro něž ztráta práce (zatím) neznamená ohrožení existenčních jistot. Bývalí manažeři, pracovníci bank, reklamních agentur či jiní zástupci "bílých límečků".

Zajímavé zprávy hlásí také univerzity, kde stoupl zájem o sportovní stipendia. A tedy i konkurence mezi atlety. Zatímco před pár roky řada nadaných studentů brzy dávala přednost lákavému vstupu do byznysu před nejistou sportovní budoucností, teď je to naopak.

Asi nás čekají zlaté časy a třetí maratoský boom...

Requiem za půlmaraton

2009-07-02T19:28:00.007+02:00

Půlmaraton Domažlice - Furth im Wald byl závodem, na němž jsem startoval nejčastěji. Čtyřikrát. Není to moc, já vím, ale od roku 2004 se toho o moc víc stihnout nedalo. Chyběl jsem jen předloni. Byl jsem na svatbě. Sice ne na svojí, ale odmítnout to nešlo. A ani jsem nechtěl.

Závod mi přirostl k srdci nejen proto, že se konal v místech, odkud pocházím. Je to především krásná trať. Většina vede lesem. Místy, kde ještě před dvaceti roky byla železná opona. Začíná na náměstí jednoho hezkého města a končí na náměstí jiného hezkého města.

Je zrádně zvlněná. I když jsem ji běžel čtyřikrát, vždycky jsem byl stejně překvapen, že ten kopeček, který jsem právě s největším úsilím zdolal, není ještě poslední. Že dlouho očekávaný seběh k cíli přijde na řadu opravdu až později.

V cílovém bavorském městečku panovala vždy prima atmosféra. Ať už byl liják a vyhlášení výsledků se konalo ve Festhalle. Nebo pálilo slunce, dalo se sedět na zahrádkách blízkých hospůdek (to pivo!), z grilu šla vůně klobás a do toho se rozdávaly diplomy.

Poprvé a zatím naposledy jsem tam stál na bedně. I když jen v kategorii a navíc v den, kdy se do ní přihlásilo pouze šest běžců. Ale co, stejně to byl hezký pocit.

Proč o tom všem píšu v minulém čase? Závod byl zrušen a v neděli se tedy nepoběží. První ránu dostal před pár roky, kdy VZP v nucené správě přestala platit za své klienty startovné. Ale i tak se běželo. Slušná účast byla rovněž v roce, kdy se závod z nějakého důvodu neobjevil v Termínovce běhů SOBZ.

Letošní 13. ročník půlmaratonu byl do kalendáře zařazen, na jaře ho však pořadatelé zrušili. Z organizačních důvodů. Nevím proč, po detailech jsem nepátral. Mrzí mě to.

Němečtí organizátoři mi ovšem poslali e-mail, kde mi vysvětlili, že za rok se 11. července zase běží. "S novou koncepcí, novým úžasným doprovodným programem a s tradičně hladkou organizací."

Snad to není jen předsmrtná křeč.

Běhání ze zvyku

2009-06-30T18:05:00.005+02:00

Existují stovky důvodů, proč lidé běhají. Někdo chce zhubnout nebo se zpátky dostat do dávno ztracené kondice. Jiný se chce zviditelnit, pár běžců touží spasit svět. Další mají jasně vytyčené sportovní cíle a samozřejmě spoustu jich to prostě jen baví.

Ve svých úvahách jsem se dopracoval k tomu, že momentálně běhám asi už jen ze zvyku.

Mít před očima nějaké dlouhodobé cíle je poměrně k ničemu a krátkodobá motivace není nejsilnější při pomyšlení, že letos nepřekonám žádný osobní rekord vypsaný v pravém sloupci, ani se k nim výrazně nepřiblížím. Takže zbývá už jen zvyk. Ale to také není špatné.

Nastalo bezvětří a pár týdnů bude ještě trvat. Když mám náladu (většinou ráno), jdu běhat. Když náladu nemám (většinou večer po návratu z práce), nejdu. Dnešní dilema za mě vyřešily déšť a bouřky.

Samozřejmě by šlo motivaci trochu popohnat. S někým se vsadit. Zabejčit se a dát do toho všechno. Ale už mi není čtyřiatřicet... Nevyburcoval mě ani jediný měsíčník o běhání, jehož obálku jsem nedávno zahlédl na stánku. A jak ty titulky zněly lákavě! Běhejte jako Gebrselassie. Vyběhejte si nové tělo za 12 týdnů. Šampionem do 100 let.

Můj Den D, kdy se zase odrazím k lepším zítřkům, přijde ke konci léta. Shodou životních okolností se promění můj vztah k běhání. Už to nebude koníček, na který si budu muset celkem složitě hledat čas. Jednou ráno, jindy večer. Stane se z něj - jako před několika lety byl - pravidelný ranní rituál před odchodem do práce.

Vstanu, vyčistím si zuby, nasnídám se, obkléknu tričko a trenýrky, půjdu si zaběhat a hurá do nového dne. Naštěstí mi k tomu budíček bude zvonit později než jiným lidem.

Počítám, že na jaře se vrátím ve výtečné maratonské formě. A když ne, svět se taky nezboří.

Olympia

2009-06-28T19:11:00.022+02:00

Ta debata se vede už skoro sedmdesát let: je film Olympia od Leni Riefenstahl více úchvatným sportovním dokumentem, nebo spíše nacistickou propagandou? Po tom, co jsem si v tomhle hnusném počasí udělal skoro čtyři hodiny času na jeho shlédnutí, se spíše kloním k prvnímu názoru.

Mladá režisérka a ostřílená nacistická propagandistka dostala v roce 1936 za úkol natočit dokument o olympijských hrách v Berlíně. Od vlády získala neuvěřitelné podmínky pro natáčení: rozpočet ve výši 1,5 milionu říšských marek, který překročil i nejnáročnější hollywoodské projekty, šedesát kameramanů a přes 400 kilometrů filmového pásku té nejlepší kvality.

Vznikl dvoudílný dokument, na němž pracovala 18 měsíců a který list The Times označil ze jeden ze stovky nejlepších filmů historie. Posbíral ocenění na evropských festivalech, ale v USA a Anglii, kde doufala ve velký úspěch, jej odmítli promítat. Není divu. Kontroverzní režisérka se proslavila dokumenty o sjezdech NSDAP a to, že Olympia měla premiéru na Hitlerovy narozeniny, jí také nepomohlo.

Z Hollywoodu se vrátila s nepořízenou, nicméně i tak je její dokument velmi ceněný. Právem?

Riefenstahl především natočila po všech stránkách revoluční snímek. S řadou postupů, které jsou dnes považovány při sportovních přenosech za běžné (zpomalené záběry, snímání z nejroztodivnějších úhlů, záběry pod vodou či z vysoké věže, panoramatické záběry, kamera na pojízdném vláčku), přišla právě ona.

První díl (Fest der Völker) se věnuje více méně jen atletických soutěžím, ve druhé části (Fest der Schönheit) dojde i na další sporty. Je to rozhodně unikátní dokument o historii jedné sportovní etapy.

Pochopitelně zobrazuje pouze to, co se tehdy v Berlíně dělo na scéně. Žádné pohledy do zákulisí nebo sondy do obyčejného života v hitlerovském Německu. Přesto něco lze vycítit i z prostřihů do hlediště.

Je dost smutné sledovat výpravy Řecka (včetně Spiridona Louise), Francie, Itálie a dalších zemí, jak při slavnostním zahájené vesele hajlují. Snad ti sportovci považovali zvedání pravice za místní starodávný zvyk. Občas se na tribuně objeví také nacističtí pohlaváři, i když z verze, kterou lze dnes sehnat, byly po válce vystřiženy tři minuty s Hitlerem.

Mnohem zajímavější je ovšem pohled na sportoviště. Sprinteři startující z jamek v hlíně, moderní pětibojaři ve vojenských uniformách, tyčkaři skákající s bambusovými tyčemi, diskaři bez klece, výškaři bojující s laťkou "nůžkami" nebo fotbalisté bez čísel.

Zajímavé je také pozorovat vítěze. Jako by se za svoji radost skoro styděli. Prostě se v cíli usmějí a to je vše. Zvedat ruce nad hlavu ještě před cílem by tehdy zřejmě bylo považováno za nesportovní chování. Kdo mohl tušit, že jednou jakýsi Bolt bude dokonce zaměstnávat cherografa, jenž mu bude vymýšlet oslavná gesta...

Všechna zápolení jsou provázena dobovým komentářem. Původním záměrem dokumentu bez pochyby bylo ukázat nadřazenost árijské rasy nad ostatními, ale vzhledem ke sportovním výsledkům to šlo jen těžko realizovat. Režisérce slouží ke cti, že německé úspěchy neglorifikovala a vítězství jiných zemí neopomíjela. Takže v dokumentu jsou vidět úchvatné triumfy Jesse Owense i porážky domácích sportovců.

A bylo to dramata. Kdo by řekl, že budoucí válečný zločinec bude nadšený z vítězství ve vrhu koulí a roztrpčen upadnutím štafetového kolíku.

Nechybí pochopitelně ani vytrvalecké disciplíny. Že je to dnes pro diváky nuda? Při desítce na dráze celý Olympiastadion nadšeně aplaudoval souboji tří Finů. I fýrer nervozně posedával na tribuně a rukou si mnul pravé koleno, zatímco žoviální Göring se přidával ke skandujícímu davu...

Maraton? Naprostá lahůdka. Fascinující podívaná. Viděl jsem řadu dokumentů o všelijakých maratonech, ale zdejšímu více než desetiminutovému sestřihu se nic z toho nevyrovná. Pro mě jednoznačně nejsilnější okamžik celého dokumentu. Kdo maraton nikdy neběžel, dozví se tady o něm skoro všechno.

Film je nejslabší v okamžicích, kdy opouští boj o branky, body a vteřiny a režisérka dává průchod své fascinaci krásnými (mužskými) těly. Sval vedle svalu. Opálená těla, po kterých stéká pot. Při gymnastice, boxu, skocích do vody i odpočinku sportovců v sauně. Přesně v duchu nacistické estetiky, podle níž jen krásné a silné mělo šanci přežít, zatímco vše slabé a neduživé bylo odsouzeno k zániku. Naštěstí takové chvíle jsou tam v menšině.

Neznat okolnosti a budoucnost, snad by si i člověk podle filmu řekl, že olympijské hry v Berlíně byly prima slavností bezstarostného a šťastného světa.

Sauconista

2009-06-20T20:06:00.006+02:00

Měl jsem ty boty asi rok a půl v krabici ve skříni a stále jsem je nechtěl vytáhnout. Ani nevím proč. Koupil jsem je kdysi ve slevě za 60 dolarů a to ještě v době, kdy dolar byl hluboko pod dvaceti korunami. Stály mě tedy něco přes tisícovku. Asi nejlevnější boty, jaké jsem si kdy koupil.

A jedny z nejlepších. Kdybych měl sestavovat žebříček ze svých běžeckých bot, s klidem bych tyhle Saucony Progride Triumph 4 dal mezi pět nejlepších.

Jsou to moje první boty od známé americké firmy. Na objemový trénink jsou těžké/lehké tak akorát. Dobře tlumí a mají plynulý přechod od paty ke špičce. Až je jednou budu vyhazovat, budu vědět, že to byla dobrá volba. A třeba si někdy koupím i nějakou jejich vylepšenou verzi. Snad nebudou - jak se to občas stává - vylepšené k horšímu.

Mimochodem, když jsem dneska chodil po nějakých nákupech po Praze, mrknul jsem se i do několika obchodů s běžeckýma botama. I když aktuálně žádné nové nepotřebuji. Ale v novinách se psalo, že s létem přicházejí masivní slevy...

Žádná sláva, pochopitelně. Akci "Kupte si troje předražené boty a zaplaťte jen dvoje" za slevu nepovažuji. Jinde se odhodlali ke snížení o 10-15 procent, což je samozřejmě lepší než nic, ale asi to také sklady nevyprázdní. Asi zůstanu věrný eastbay.com.

Den, kdy jsem to vzdal

2009-06-02T15:16:00.002+02:00

Kdybych měl používat pouze slušná slova, tak poslední dva měsíce nebyly z běžeckého hlediska moc podařené. Neměl jsem za tu dobu jediný běh delší než 25 kilometrů a ani ty kratší za moc nestály. Vrátil jsem se někam do února.

Když jsem dneska ráno měl vyběhnout, najednou jsem neměl důvod ani náladu. Proč bych to dělal? Jít zase do lesa, kde znám každý metr, každé stoupání, každou louži? Běhat, když to člověku jde, to umí každý. Ale donutit se, když vím, že mě žádné příjemné zážitky nečekají, je mnohem těžší. V poslední době se mi to moc nedaří.

Nemám teď asi na běhání ten správný drajv. Chuť a motivaci, jakou jsem měl třeba ještě loni a hlavně v předchozích letech. Ani pracovní okolnosti mi zrovna nepřejí. V neposlední řadě jsem běhání v mém životě přidělil menší prioritu, než jsem mu dával kdysi.

Vím, že letos maraton pod tři hodiny nedám. Musel bych se teď do tréninku pořádně zakousnout a ještě věřit, že mi úplně všechno vyjde, že se mi do cesty nepostaví žádná překážka. Tak naivní nejsem. A na silácká slova o vůli a rvaní se jsem taky nikdy moc nebyl.

Ota Pavel by napsal, že jsem jako Michelangelo, který už nemá sílu domalovat Sixtinskou kapli a musí slézt z lešení. Nebudu tak patetický. Stačí mi konstatování, že letos maraton balím.

Netvrdím, že možná nějaký na podzim nepoběžím. Kdo ví. Ale pokud se tak stane, určitě se na start postavím bez ambicí. A už vůbec neházím běžecké boty do popelnice. Jen ze svého slovníku dočasně vypustím slovo "trénink." Budu zatím běhat jen podle nálady a volného času. A zkusím víc jezdit v létě na kole a věnovat se i jiným sportům.

Mimochodem, od roku 2004 jsem neběžel Běchovice. Byla to poslední desítka, kterou jsem nedal pod 40 minut. To je přeci taky zajímavá hranice.