tag:blogger.com,1999:blog-18709103.post-44701781941221480282007-03-24T12:44:00.000-07:002007-03-24T13:15:26.954-07:00Soumrak se prohloubil a nadešel čas postavit hlídky. Pod Ednamair se třpytivě blýskaly dorády v nekončící honbě za potravou. Tyto velké ryby představovaly jeden z nejspletitějších problémů našeho bytí. Otázka jak je dostat z vody do joly, jak překlenout těch několik desítek centimetrů, ne, celých mil zkušeností a znalostí, se stávala obsesí dlouhých hodin mého odpočinku. Věděl jsem, že se svým vlastnoručně vyrobeným oštěpem bych dokázal ulovit jen nejmenší dorády, ale ty se ukazovaly jen málokdy a na dosah jsme se k nim už vůbec nedostali. Robin se ze spánku neklidně zavrtěl a najednou se posadil a zaječel: „Kde je hřebík? Nezbyde nám ani troška vody, jestli ho nenajdem!" Douglas, který držel hlídku, na něho zblízka pohlédl. „Spí jako dudek. Všecko je v pořádku, Robině," zkonejšil ho. Robin opět ulehl, a jak si začal skládat dlouhé nohy do nové polohy, nakopl Neila, stáhl plachtu z Lyn a vrazil mi svoje kostnatá kolena do zad. „Bože!" zasténal jsem a praštil ho do těch pitomých kolen pěstí; hbitě s nimi couvl, znovu nakopl Neila, a když se pak převracel na druhou stranu, stáhl z nás všech pogumovanou plachtu a převrhl bedničku s jídlem Lyn na hruď. „Robině!" vykřikli jsme naráz. Trvalo dobrých patnáct minut, než jsme se na svých vykázaných místech opět porovnali, a protože patnáct minut byla asi tak nejdelší doba, po kterou naše skrovně pokryté kosti a boláky dokázaly snášet tvrdý tlak sklolaminátu, začal sebou Robin vrtět nanovo.Holoprdelhttp://www.blogger.com/profile/02259750106149551745noreply@blogger.com