Přežili v pacifiku

Hnusná noc

2007-10-20T03:20:00.000-07:00

Pravidelné škrabání vylejváků neustalo po celou noc. Klečeli jsme s Robinem bok po boku pod žlutou plachtou střechy gumového člunu, kolena otlačená od sklolaminátu, hlavy opřené o lavičku, a vylévali vodu přes bok joly. Nekonečný virbl deště do našich pláštěnek jen ukolébával naše smysly a spánek, který se mi ve chvílích odpočinku vyhýbal, se mne teď snažil zaskočit ze zálohy. Cítil jsem, jak se mi Robin, kterého také zmohla těžká dřímota, opírá o rameno, aby sebou vzápětí škubl a probral se, poslušen tyranie vylejváků. Nějakou bolest jsme už dávno nepociťovali, naše údy se zdály do kosti prosáklé vodou a svraštělým propletencem necitlivých vrásek, tetelili jsme se zimou a vybírali vodu a zpívali, zpívali cokoli, jen aby nám v žilách kolovala krev, a když jsme už únavou ani zpívat nemohli, bušila do nás Lyn pěstmi a vtírala do našich znecitlivělých těl život, ale škrabání a šplíchání vylejváků v neúprosném lijáku neutuchalo, naše naděje, obavy, žízeň, zoufalství, vše zapomenuto v netečném limbu mrákot vyčerpání. Přihlásil se den, šedivý svědek na východní obloze; Robin usnul a jeho klečící tělo, s vylejvákem pevně sevřeným v ruce, se svalilo a padlo bokem do joly, zatímco Lyn klečela a spala opřená o zadní sedačku a přitisknutá ke mně hledala teplo.

Další déšť

2007-09-28T01:00:00.000-07:00

Když jsem se uložil k odpočinku, uvažoval jsem o té změně větru o 180° a o tom, jak by asi dopadla loď s ráhnovými plachtami, zaskočená takovouhle bouří a pravděpodobně připravená o stěžně... a potom jsem to pustil z hlavy. Určitě by na tom nebyli hůř než my! Oblačno počasí s občasnými přeháňkami nás provázelo po celý den, vítr se od jednotlivých poryvů zvedl do silného větru, ušlehávajícího vrcholky vln do smetanové pěny, aby pak prudký déšť rozdováděné vody opět zpohlavkoval do poklidné ukázněnosti. Odhadoval jsem, nebo lépe řečeno naslepo hádal, naši poslední polohu jako 6° 50' severní šířky a 240 mil západně od Espinosy, neboť o našem kursu a rychlosti jsem v noci často neměl nejmenší ponětí. Douglas vedl loď celý den a dvojčata vybírala vodu, takže Lyn, Robin a já jsme mohli podřimovat. Během odpoledne zatáhl oblohu na severu opět temný, výhružný mrak a valil se k nám, přinášeje s noční tmou déšť, ve srovnání s předchozí nocí jen průměrný liják, ale dost hustý, abychom s Robinem vylévali vodu jako roboti (vítr nefoukal, takže řídit jolu nebylo zapotřebí) a Lyn nás přitom zahřívala masážemi. Douglas s dvojčaty odpočívali po celodenní práci na přídi a chvíli po večeři, ke které jsme měli sušené želví maso, několik posledních vajíček a libovolné množství vody (dvojčata dostala navíc „nášup" z nouzových zásob, který jim Lyn připravovala každý večer), všichni tvrdě usnuli.

12 hodin na hranici možností

2007-08-28T17:12:00.000-07:00

Svítání nás zastihlo při znaveném, skoro mechanickém vybírání vody. Občas se vylejvák na okamžik zastavil, když ruka, která jej svírala, poklesla zmožena spánkem, a pak se škrabání o dno v polorozpomenutém rytmu opět zrychlilo a dohánělo ztracený čas. Seděl jsem na zádi, prokřehlý zimou, sotva vládnoucí pažemi, kterými jsem podle poryvů větru, pohybujících Ednamair ze strany na stranu, natáčel i plachtu. V devět hodin mě v řízení vystřídal Douglas, který po nejhorším lijáku odpočíval, a Lyn s Robinem mi v pokojném deštíku bušili do těla, aby opět zcitlivělo. Pozvolna se vypršelo a vítr už jen pofukoval, rytmus vylejváků zpomalil a konečně ustal docela. Usnuli jsme, sotva jsme poklekli proti lavičce, zcela vyčerpáni, ale stále na vodě, jen občas se probouzejíce, abychom vylili trochu vody ze dna. Klidné moře dosud skrápěl déšť, když jsme snídali kousky sušeného želvího masa a — jako zvláštní pochoutku — ždibec sucharu. Oteplilo se, a jak jsme se tak choulili k sobě pod plachtou, vyprávěla nám Lyn, že v noci napočítala na palubě Ednamair sedm lidí, že za mými zády tušila spíše než viděla další osobu, která nám pomáhala zápolit s bouří. Ačkoli Robin s Douglasem to přijali skepticky, Lyn neústupně trvala na svém, a po pravdě řečeno, jestli jí to uprostřed té strašlivé bouře pomohlo, pak to byl rozhodně cenný příspěvek našemu přežití. Byli jsme v noci mnohokrát nablízku smrti, a kdyby byl kdokoli z nás ve své úloze selhal, mohlo to znamenat zkázu pro všechny. Dvanáct hodin pobytu na hranici věčnosti je dlouhá doba, a maně mne napadalo, jak dlouho mohla naše vyčerpaná těla této výzvě ještě odolávat.

Liják

2007-08-22T05:52:00.000-07:00

Náhle přehlušil všechen ten hřmot Lynin hlas, přicházející ze tmy, jako by z jiného světa. Zcela zřetelně jsem zaslechl, jak pronáší: „Masíruj ho, Robině!" Nicméně když jsem proti sobě uviděl Robina, natahujícího ke mně ruce, necítil jsem vůbec nic. Pomalu mi vtíral do těla cit, teplýma rukama mi třel záda a žebra, až se mi podařilo přeřvat rámus deště: „Už je lo dobrý, Robině, díky." Ocitli jsme se uprostřed průtrže mračen a nemohli jsme vědět, co nás ještě čeká. Přišlo to jako rána bucharem zpoza našich /.ad — do plachty, kterou jsem se pracně pokoušel jolu řídit, se divoce opřel vítr, déšť se náhle zmírnil, ale přes záď vychrstly vlnky rozkurážené větrem, dryfkotva podržela příď a Ednamair, čelící nové hrozbě, se povážlivě zhoupla. „Zpívejte!" vykřikl Douglas. „Zpívejte, ať se zahřejeme!" A začal vyřvávat bezeslovnou verzi Kukaččího valčíku. Zpívali jsme co nás napadlo, od odrhovačky „Jo, to byly časy, starej kamaráde" až po „Bože, nám královnu chraň" a od Beethovenovy Deváté k Třiadvacátému žalmu. Vítr mne šlehal deštěm do tváře a já zoufale skasával plachtu, aby nám z ní nezůstaly cáry. K povyku deště a hromu se teď připojilo pleskání větrem zmítané plachty, posílené šuměním bortících se vln, teplejších než déšť. Vylévači za nejhustšího deště na příliv vody nestačili, zvlášť když jim od padl Robin, aby mne mohl ošetřit, ale už zase ztrátu doháněli, až se konečně ozvalo známé škrabání vylejváků po dně. Se zmírněním vichru polevil i jejich rytmus a vodní tříšť opadla. Spustil jsem plachtu a řídil rozkymácenou jolu opět proti vlnám. Vítr se otočil o 180° a pluli jsme teď zádí na mrtvé vlně. Filtroval jsem v hlavě svoje vědomosti o cyklónových bouřích, ale jakživ jsem se ještě v samém středu takovéhle bouře neocitl, bylo to takřka jako bychom byli polapeni v obrovském gejzíru. Lijavec opět přešel do obyčejného deště a lehce se oteplil; z nejhoršího jsme byli venku.

V bouři

2007-07-30T07:17:00.000-07:00

Prudký lijavec nepřestával vytrvale bubnovat do plachty a do přístřešku a s hlasitým sykotem bičovat moře kolem nás, vylejváky šplíchaly a škrabaly o dno, jak v monotónním rytmu nabíraly a vyhazovaly vodu. Lyn s Robinem klečeli pod nepromokavou celtou na dně člunu na kolenou a proháněli vylejváky a Douglas se pokoušel utrhnout chvilku spánku na přídi u dvojčat, ale zespodu už stejně byli prosáklí vodou, jak se do člunu převalila vlna, která na čas získala vrch nad oběma vylévači. V půl druhé ráno se vítr ponenáhlu utišil a déšť padal v takřka svislých provazech. Mému osobnímu břemenu bylo poněkud odpomoženo, když mi mnohem řastější blýskání umožnilo vidět, kam vlastně jolu vedu, a liják také rychle zploštil zalamující se vlny, našemu malému plavidlu tak nebezpečné, ale rytmické záběry vylejváků, šplíchajících dešťovou vodu do moře, se sotva zpomalily. Ve dvě hodiny ustal vítr docela, zato déšť k našemu úžasu zdvojnásobil na intenzitě a znatelně ochladí, až jsem si začal říkat, jestli se ne¬strhne krupobití. Vylejváky zabíraly pořád rychleji a mně byla taková zima, že jsem si ani nepovšiml naříkavého zvuku, který se mi dral z hrdla. Blesky syčely a šlehaly stále silněji a častěji a nad mořem se dunivou ozvěnou nesly ohlušivé údery hromu. Liják zdvojnásobil a pak ještě dvakrát zesílil, až se z nebes lily celé záplavy vody, z rachocení bouře ke mně pronikalo Sandyho vzlykání a Lyniny modlitby a vylejváky ve snaze udržet krok s přívalem vody horečně zrychlovaly rytmus. Douglas už také vybíral vodu, zatímco dvojčata přidržovala přístřešek na přídi, aby z něho nestékalo do joly. Seděl jsem jako socha, chlad mi pronikal až do morku a moje ruce pevně svíraly plachtu, připraveny ji v momentě příštího nárazu větru přitočit příslušným směrem. Oči jsem napínal do záře blesků a pátral po plováku označujícím polohu vodní kotvy. Držela se vytrvale před námi.

Mimochodem, i u téhle knihy se mi podařilo přijít o předlohu, ale pracuje se na náhradě.. V knihovně jí mají stále, jen si musím opět půjčit a oscanovat. A k tomu jí musí ten kdo jí má teď vrátit.

Jaké to je

2007-07-05T23:31:00.000-07:00

Mimochodem, uvědomuje si vůbec někdo, jak šílené to musí být, skončit na otevřeném oceánu jen v malém člunu? Relativně bez naděje na záchranu, bez zásob jídla a vody.. Bez možnosti si nějak přivolat pomoc? Pravda, dneska je snad každá loď vybavená nějakou vysílačkou, umožňující o pomoc volat v relativně širokém okolí, ale stejně.. Osobně bych něco podobného nechtěl zažít.. Člověk je pak sice viděn jako hrdina, co neztratil nervy a přežil, nicméně ta cena je dost vysoká..

K večeru

2007-05-25T09:04:00.000-07:00

Na sklonku odpoledne se zdvihl vítr a museli jsme skasat plachtu, aby nápor na lana vodní kotvy polevil. S plně roztaženou dryfkotvou jsme teď neklidně pocukávali na konci kotevního lana a příkře se hroužili do krátkých vln, jež se tu a tam převalily přes příď a spíše nepříjemně než nebezpečně se nahrnuly do joly. Vyvažovali jsme jolu tak, aby piula s poněkud zdviženou přídí a skasanou plachtu jsme znovu rozvinuli.
Mohli jsme takhle řídit Ednamair plachtou a proti nebezpečnějším vlnám najíždět přídí — některé se zmateně hnaly napříč větru a napadaly nás z boku. V době odpolední svačiny se vítr změnil v prudkou vichřici a ve čtyři hodiny jsem převzal řízení joly sám, neboť se teď chvílemi nebezpečně houpala a měli jsme strach, abychom se nepřevrhli. Vlny se s přibývajícím večerem zvyšovaly a my se chmurně chystali na zlou noc. Vlny šplícha-ly přes na palubu stále častěji a hlídky takřka nepřetržitě vybíraly ze dna vodu. Kolem osmé hodiny spustil déšť, a jak se vítr stáčel k jihu, nabýval rovnoměrně na hustotě, a kolem desáté nás nepřetržitě bičoval těžký liják. Lyn a Robin vybírali vodu a já úzkostlivě pátral v černé noci po zalamujících se vlnách, abych do nich mohl najet přídí, ale občas se přes nás převalil hřeben vlny běžící napříč větrem, a chrstnu! do Ednamair přes bok pět nebo deset litrů teplé slané vody navíc k chladnější dešťové. V půl dvanácté se vítr opět stočil, ačkoli směr bylo obtížno určit, mým jediným vodítkem byla dlouhá pasátová mrtvá vlna, která stále postupovala od jihovýchodu, ale tu bylo vidět pouze v jasných zášlezích blesků, které v nepravidelných intervalech rozsvěcovaly nebesa.
Seděl jsem zcela nehybně, tak jako to dělají zvířata, a nechával po sobě stékat vodu v zaběhlých stužkách, abych si uchoval poslední špetku suché kůže, ale řízení joly a střežení moře a plachty se bez pohybů neobešlo, a postupně jsem promokal, až mi nakonec připadalo, že mi chladná voda proniká přes kůži a maso do samého morku kostí.

Nemají co dělat, tak se baví o jídle

2007-05-09T03:39:00.000-07:00

Jakmile jsme maso a tuk vyřezali, hodili jsme krunýř a vnitřnosti přes palubu. Teď už jsme se žraloků nebáli, protože jola nebyla tak snadno zranitelná jako nafukovací člun a odpadky zůstávaly za jolou, kdežto člun, vlečený jolou, musel kolem nich proplouvat. Žraloci kolem nás beztak křižovali takřka nepřetržitě a pohled na jejich majestátně plující těla, doprovázená dokonale zformovaným konvojem rybích lodivodů, se nám stal všední podívanou. K obědu jsme uchystali skutečnou hostinu. Šťávu z masa jsme smíchali s tuctem želvích vajec a pak jsme do směsi přidali kus na drobno pokrájeného uleželého želvího masa. Do této omáčky jsme namáčeli čerstvé želví maso a proužky sušené dorády (bohužel už poslední), a když jsme se po jídle svalili a odpočívali, měli jsme po druhé od chvíle, co nám byla Lucette tak drsně odebrána, v žaludcích jako v pokojíčku. Je ovšem pravda, že jsme měli žaludky tak scvrklé, že k jejich zasycení stačilo velice málo — snad to bylo požehnání na zapřenou.
Naše poslední poloha, odhadovaná na 6° 20' severní šířky a 240 mil západně od mysu Espinosa, brala v úvahu změnu větru k jihovýchodu, což byl v této oblasti jev dost neobvyklý, a když se na jih od půlnoci rozprostřel známý cirostratus, ukázaly se moje obavy oprávněné. Vypadalo to, že nás čekají horké chvíle. Prohlédl jsem proto upevnění plováku a lana vodní kotvy, zda nejsou někde prodřená, a zkontroloval všechny uzly. Pevnost uzlů na lanech z umělých vláken je dost ošidná, pokud nemají konce ovinuté šňůrou, které jsme ovšem měli nedostatek, neboť jsme ji většinou použili na rozvěšení sušících se zásob potravy. Odpoledne jsme se bavili o „Dougalově kuchyni" a probírali předpisy na chutné pečivo, které jsme v chladnějších měsících hodlali podávat s horkou polévkou (samosebou dle starého domácího receptu). Toto téma nám nejenom dovolovalo mluvit o jídle, ale při hledání nejvýhodnějšího místa pro takovou restauraci i libovolně těkat po celém leekském okrese a s nostalgickým pohnutím mysli vzpomínat na všechny uprázdněné budovy a domy. Zejména dvojčata tento plán živě zajímal, neboť voňavá teplá cornwaliská paštika a po ní hromada ovoce a zmrzliny, spořádané v bezpečí známého prostředí, to bylo snad vše, po čem jejich srdce toužila. Robin sice nikdy v Leeku nebyl, ale zdařile nám sekundoval recepty na svá oblíbená jídla a vybrané lahůdky a jeho znalosti hotelového a restauračního provozu byly vskutku poučné.

Vra6d2n9 6elvz

2007-05-04T12:21:00.000-07:00

Zhotovil jsem si k čepeli zlomeného nože rukojeť a mohl jsem teď ostří lépe ovládat, nicméně i tak vyžadovalo značné úsilí a neústupnost najít v bludišti tuhých šlach houževnatého želvího krku tepnu a vztekle šermující drápy si ve stísněném prostoru přišly na své. Konečně jsem tepnu přeťal a mohli jsme se do sytosti napít krve, tryskající do nastavených nádob, ačkoli Lyn a dvojčata už po ní tolik neprahli, když teď vody byla hojnost Králem upírů byl Robin, který vypil tři plné hrnky. Proříznutí tlustého krunýře a opatrné odkrajování masa lnoucího k vnějšímu pancíři bylo těžkou a náročnou prací. Mockrát jsem místo do želv> zařízl do vlastních prstů, Douglas svými silnými pažemi páčil krunýř a natahoval ploutve sem a tam, aby se mi v obtížných místech snadněji řezalo. Byla to opět samice a tentokrát byla naše touha po vejcích korunována zlatou žní více než stovky žloutků. Když jsme vejce shromáždili do sáčku, vybral Sandy do zvláštních nádob temně žlutý tuk, kterým byl krunýř vyložen a z něhož jsme chtěli později vyzískat olej. Byla to největší želva, jakou jsme zatím ulovili, a bylo z ní kolem dvanácti kilogramů masa a kostí, nemluvě o vejcích a tuku. Douglas zápolil s ploutvemi, odkrajuje maso od kostí, což byl dost nesnadný úkol, protože musel vystačit s tupým člunovým nožem, jehož čepel jsme zlomili o stěžeň.

Další želva

2007-04-11T02:27:00.000-07:00

Moře se v klidu večera opět uklidnilo a vlny podél nízkého volného boku Ednamair přestaly bryndat přes pažení, takže odpadla práce s vybíráním vody. Stále jsme si pochvalovali, že se nemusíme lopotit s věčným dohušťo-váním člunu, a naše zbědované údy už tolik nebolely a nepodebíraly se. Po klidnější noci, během níž jsem prospal celé tři hodiny, což na mne v oněch dnech bylo mimořádně dlouho, neboť má obvyklá dřímota nepřesáhla nikdy hodinu (Lyn také spala málo, zato chlapci zařezávali, jak jim to jen čas a pohodlí dovolily), nám povlovný rozbřesk přinesl další želvu. Jako obvykle následovala zuřivá strkanice, protože se pro ni jednak muselo vyklidit místo, jednak jsme se museli přemístit, když jsme ji chtěli vytáhnout na palubu. Sandy si vzal do hlavy, že nám dneska pomůže, a Lyr, si tedy vlezla na příď k Neilovi. Když byli všichni na svých místech, přitáhli jsme želvu, tentokrát pořádného macka, k jole. Sekala zobákem a mlátila kolem sebe drápatými ploutvemi, až jsme ji s Douglasem převrátili na záda a šoupli na palubu, zatímco Robin a Sandy nás na protější straně vyvažovali. Od břišního krunýře jí odpadla asi dvaceticentimetrová remora a divoce sebou pleskala na dně joly, ale třebaže jsme toho rána žádnou létající rybu nezískali, nikdo z nás se nedokázal přimět šedivé, rosolovité maso přísavné remory pozřít.

Ponorka?

2007-04-03T16:21:00.000-07:00

Naše polední poloha 6 severní šířky a 240 mil západně od mysu Espinosa nás povznesla na duchu, neboť východní vlek proudu se už neprojevoval jen na papíře, ale taky ve skutečnosti (jak jsem aspoň doufal). Strávil jsem jistý čas výrobou pevného lana, které by vodní kotvu a plovák udrželo; materiál, schopný vydržet ustavičné tření, jemuž bylo lano vodní kotvy vystaveno, nám pomalu docházel. Chlapci se zabavovali „dvaceti otázkami" a potom nám Robin vyprávěl o svých toulkách po Jugoslávii a Řecku, zatímco Lyn přičinlivě látala naše rozedrané oblečení. Odpoledne bylo zataženo, ale nepršelo a zdálo se, že želví maso půjde ještě zachránit, vydrží-li nám suché počasí i nazítří. Když jsme před příchodem noci sbírali sušší kusy masa, vykřikl náhle Douglas: „Světlice!" Jak jsme se drali o nejlepší výhled, Ednamair se povážlivě vyklonila a nad mořem se rozlehlo běžné volání „Vyvažovat!" Nic jsem neviděl a Lyn si také nebyla moc jistá, ale Douglas nás ujišťoval, že zahlédl zelenou světlici, signál používaný často při manévrech ponorkami, a že ji viděl stoupat i klesat (padající hvězdy nestoupají!). Pozorně jsme v houstnoucí tmě přejížděli zrakem po moři, ale po nějakém světle ani památky. Vytáhl jsem baterku a vysílal příslušným směrem nouzový signál, ale oběť jedné ze tří zbývajících světlic mi připadala neospravedlnitelná, neboť ponorka mohla vynořit pouze periskop a navíc ani nemusela být na naší straně obzoru. Ačkoli jsme tiskli uši na trup Ednamair, hluk motorů jsme neslyšeli. Rozhodl jsem se ještě počkat, ale když se žádná další známka její přítomnosti neobjevila, odepsal jsem ji jako další nezdar. Přijímali jsme takováto zklamání celkem lhostejně. Viděl jsem v tom zdravý příznak, že se už neupíná-me k záchraně zvenčí jako naší hlavní naději.

Zpět pro plovák

2007-03-31T02:50:00.000-07:00

Druhé veslo nám sloužilo jako stěžeň, a kdybychom ho chtěli strhnout, neobešlo by se to bez značné ztráty času a notného zmatku, a tak se Douglas vztekle zapřel do vesel a mocnými záběry, napínaje ochablé svaly jako provazy, vrhal jolu kupředu. Minulo patnáct minut, a aniž by dosud polevil v rytmu, získával proti dorážejícím vlnám metr za metrem. Dech se mu dral z hrdla v sípavých vzlycích. „Výborně, Dougu, už máme půl za sebou," povzbuzoval jsem ho. Plovák byl pořád nějakých sto metrů daleko, začal jsem mu udávat vzdálenost, která nás od něho dělila; osmdesát metrů, šedesát, a tak dále, a třebaže bylo vidět, že se jeho úsilí mění ve zkoušku vytrvalosti, umíněně se odmítal vzdát. Postupně jsme se přibližovali, až jsem konečně po pětatřiceti minutách mohl opět přivázat přetržené lano k očku na přídi. Douglas seděl na lavičce a lapal dech a Lyn mu spěšně podala vodu a kousek hroznového cukru z železných zásob. Věděl jsem, že Robin a já bychom to nedokázali ani s oběma vesly a že můžeme být vděčni jen Douglasově veslařské praxi (byl to jeho oblíbený sport). Byla to i prospěšná lekce, názorně dokazující, jak obtížné by bylo na rozbouřeném moři kohokoli nebo cokoli zachraňovat, obzvláště ale pádlo, neboť to by znamenalo rozebrat nejdřív stožár! Douglas nám dokázal, že je pořád v dobré kondici, a potěšilo mě vědomí, že až bude za nehybného ovzduší zapotřebí veslovat, zvládneme i to.

Přetrhlo se lanko

2007-03-25T17:23:00.000-07:00

S příchodem jitra ustoupila jasná noc zamračenému větrnému počasí a brzy po ránu už Ednamair netrpělivě pocukávala a vodní kotva se vlekla v návětří za ní. Ke snídani jsme se podělili o létající rybu, která skončila na palubě za Robinovy hlídky, a několik kousků želvího masa. Sotvaže jsme odložili sklenici s vodou, jola se příkře naklonila a Lyn s prudkým výkřikem ukázala na plovák pohupující se asi o sto metrů dále; přetrhlo se lano vodní kotvy! Rychle jsme stáhli plachtu a začali pádlovat zpátky za jasně žlutým plovákem. Jedno z pádel se přitom zlomilo, a rychle jsme je tedy nahradili veslem, k němuž byla přivázána plachta, a na vyklizené střední lavičce zaujal místo Douglas, náš veslařský šampión. Vesloval veslem a pádlem, nerovnou kombinací uplatněnou v nerovném závodě přetížené loďky proti větru a vlnám.

Noční bitky

2007-03-24T12:44:00.000-07:00

Soumrak se prohloubil a nadešel čas postavit hlídky. Pod Ednamair se třpytivě blýskaly dorády v nekončící honbě za potravou. Tyto velké ryby představovaly jeden z nejspletitějších problémů našeho bytí. Otázka jak je dostat z vody do joly, jak překlenout těch několik desítek centimetrů, ne, celých mil zkušeností a znalostí, se stávala obsesí dlouhých hodin mého odpočinku. Věděl jsem, že se svým vlastnoručně vyrobeným oštěpem bych dokázal ulovit jen nejmenší dorády, ale ty se ukazovaly jen málokdy a na dosah jsme se k nim už vůbec nedostali. Robin se ze spánku neklidně zavrtěl a najednou se posadil a zaječel: „Kde je hřebík? Nezbyde nám ani troška vody, jestli ho nenajdem!" Douglas, který držel hlídku, na něho zblízka pohlédl. „Spí jako dudek. Všecko je v pořádku, Robině," zkonejšil ho. Robin opět ulehl, a jak si začal skládat dlouhé nohy do nové polohy, nakopl Neila, stáhl plachtu z Lyn a vrazil mi svoje kostnatá kolena do zad. „Bože!" zasténal jsem a praštil ho do těch pitomých kolen pěstí; hbitě s nimi couvl, znovu nakopl Neila, a když se pak převracel na druhou stranu, stáhl z nás všech pogumovanou plachtu a převrhl bedničku s jídlem Lyn na hruď. „Robině!" vykřikli jsme naráz. Trvalo dobrých patnáct minut, než jsme se na svých vykázaných místech opět porovnali, a protože patnáct minut byla asi tak nejdelší doba, po kterou naše skrovně pokryté kosti a boláky dokázaly snášet tvrdý tlak sklolaminátu, začal sebou Robin vrtět nanovo.

Musíme dostat kluky na pevninu

2007-03-17T07:33:00.000-07:00

Napadlo mě, že by nebylo na škodu, kdyby se seznámili s průběhem plavby k pobřeží a ukázal jsem jim na mapce, kde se asi nacházíme, a sdělil přibližný počet dní, které nás ještě dělí od pevniny. Zevrubně jsme probrali otázku rychlosti naší plavby, a když jsem poznamenal, že v blízkosti pobřeží, řekněme takových dvě stě mil od něho, začneme přes noc veslovat, neboť to už nás proud pohánět nebude, znělo to, jako bychom tam už byli. Snažil jsem se, aby pětatřicet dní znělo jako necelý měsíc, když chtěl Douglas slyšet, jak dlouho nám asi potrvá, než tam dorazíme, ale jeden z nejnebezpečnějších postojů, jež jsme mohli zaujmout, byl ten, že to bude snadné, anebo že moře je naším přítelem. Z tvrdě nabyté zkušenosti jsem věděl, že ačkoli země může být k člověku laskavá, moře je nestranné jako obloha, a že v prostředí, kde se všichni ostatní živočichové adaptovali a zdokonalovali svoje prostředky přežití celé milióny let, naše šance na přežití v jejich středu záleží na tom, jak dokážeme přizpůsobit dřívější zkušenost současným podmínkám. Naše schopnosti zhotovovat nástroje, psychicky, fyzicky a psychologicky si navzájem pomáhat a namísto zbraní používat k útoku i obraně svých vědomostí, to byly vlastnosti, které nám měly umožnit život na moři. Že se dá na moři a z něho žít, to už teď nebyla pouhá možnost, ale skutečnost. „Musíme dostat kluky na pevninu!" řekla Lyn na samém začátku: dokážeme to. Poprvé jsem to věděl zcela jistě a toto vědomí mi rázem svalilo kámen ze srdce. Pohlédl jsem přes střední lavičku na Lyn, nepohodlně schoulenou na přídi, paže kolem ramenou dvojčat, a rozvažoval jsem, zda jí toto své osvícení nemám přinést jako dárek k narozeninám, ale když mi pohlédla do očí, spatřil jsem v nich nejen lásku, ale i němé potvrzení, že moje zpráva našla adresáta. Byli jsme spolu bezmála dvacet let a stále mne dokázala něčím překvapit. Opravdově jsem cítil, že to věděla po celý čas a že jsem to byl já, kdo právě přijal toto poselství!

Narozeniny uprostřed Pacifiku

2007-03-14T01:10:00.000-07:00

Odpoledne jsme pokojně odpočívali a povídali si o různých milých příhodách, které jsme zažili o jiných narozeninách. Po dlouhé narozeninové svačině, třiceti minutách pomalého žvýkání a usrkávání vody, jsme Lyn zazpívali „Šťastné narozeniny". V malé loďce uprostřed Pacifiku to znělo trochu zvláštně, ale naší morálce to nepochybně prospělo, a když kolem nás padlo večerní ticho, zazpívali jsme si řadu dalších písniček; Robin zpíval velšské lidové, já skotské a Lyn anglické. Naše hlasy se v mírumilovné náladě pacifického západu slunce zvonivě rozléhaly a v jednom okamžiku se mě zmocnil pocit ztotožnění s naším okolím a věděl jsem, že vytrváme, že dokážem jít dál, že nejen přežijeme, ale že dospějeme k životnímu stylu, který nebude mít jiný cíl než život na moři, život z moře. Byl to pak šok, když jsem si uvědomil, že dvojčata, ačkoli s námi zpívala všechny písničky, které znala, mohou mít strach, že už k tomu de facto došlo, že takhle budeme žít ještě dlouhé měsíce.

Lynniny narozeniny

2007-03-12T13:08:00.000-07:00

Na Lyniny narozeniny nikdo z nás nezapomněl. V naší rodině se někdy říká, že jenom proto si Amerika v tento jedinečný den, čtvrtého července, zvolila nezávislost. Drahá Lyn, musela toho tolik od nás přestát, zvláště ode mne, a snášela to s nesmírnou statečností. Ráno jsme ulovili další želvu. Byla to samička, ale vejce bohužel neměla. Alespoň nám přispěla k slavnostnímu menu čerstvým masem a její vyvrhnutí a rozporcování nám zabralo celé dopoledne. K obědu jsme žvýkali želví kosti a náramně jsme si pochvalovali lahodnou chuť sušeného želvího masa marinovaného v čerstvých masových šťávách. Potom jsme pohodovali na sušených proužcích dorády a čerstvých řízcích a na závěr oslavy jsme se nazunkali vody co hrdlo ráčilo. Naše předpokládaná poloha v poledne, 555' severní šířky a stále 245 mil na západ od mysu Espinosa, byla z mé strany opatrným odhadem, neboť předchozího dne jsme se poněkud stočili k západu, což vliv východního proudu neutralizovalo. Ednamair plula stále s vodní kotvou a plovákem, čekali jsme, až se moře uklidní.

Nebezpečí zatopení joly

2007-03-10T00:59:00.000-08:00

Přes odpoledne ještě několikrát sprchlo a protože déšť moře uhladil, mohli jsme vodní kotvu zase pootevřít, roztáhnout plachtu a pokračoval v našem kursu na sever. Mrtvé vlny, stále takřka pět metrů vysoké a našemu nízkému volnému boku dost nebezpečné, nás uváděly do postavení, v němž žádná alternativa opatrnosti neexistovala — možnost, že by se nám po zatopení joly dostalo ještě další šance, byla mizivá, neboť všechny naše zásoby a čerstvá voda by vzaly za své, nemluvě o tom, že bychom pravděpodobně přišli o život, kdyby nás napadli žraloci. (Žraloka přiláká a vyprovokuje k útoku všechno, co se zmítá a šplíchá při hladině.) Uvažoval jsem o přednostech a nevýhodách nafukovacího dílu, který sice dobře sloužil jako opěradlo střední lavičky, ale při výměně míst byl jenom na obtíž, a dospěl jsem k rozhodnutí, že bude nejlepší, když půjde z joly. Vytáhli jsme tedy vodní kotvu, rukáv k ní přivázali a zase jsme ji spustili, takže rukáv plul teď v naší stopě a označoval naši polohu dryfkotvy. Všichni jsme se shodli, že přírůstek místa za trochu nepohodlí rozhodně stojí.
Večer se rozklenula zářivá duha a v očarování jsme zírali na hýřivou paletu barev, které potáhly oblohu, moře a řídnoucí mraky nádherným desénem pacifického západu slunce.

Čapněte ho, já ho sním!

2007-03-07T22:30:00.000-08:00

Po poledni déšť přešel a kolem druhé hodiny obkroužil jolu další ticho-mořský terej, tentokrát docela mladičký, a přistál na hladině, zkoumaje naše podivné vzezření. Když usoudil, že jsme celkem neškodní, zakroužil kolem nás ještě jednou a skládaje svá půldruhametrová křídla, snesl se dolů a přistál Douglasovi, který seděl na zádi, na rameni. Douglas, připomínající v tu chvíli Dlouhého Johna Silvera, zašilhal po deseticentimetrovém zobáku, ostrém jako břitva a vzdáleném na šířku dlaně od jeho pravého oka, a spěšně se odvrátil, aby po něm pták neklovnul. Terej se choval zcela nebojácně, a zatímco jsme se obdivovali jeho krásnému opeření a proudnicovým tvarům, nedokázali jsme nevidět v něm v duchu alternativní zdroj potravy. Řekl jsem, co jsem o mořských ptácích včdčl, že jsou slaní, Šlacho vití a zavšivení. Nakonec jsme se sjednotili, že jedině mimořádná nouze by nás mohla přimět uvažovat o těchto ptácích jako o potravě, když tu zapípal z přídě tenký hlásek: „Čapněte ho, já ho sním!" Užasle jsme se otočili k Neilovi, který tahle slova pronesl a ujistili ho, že si může vzít kus želvího masa, jestli má hlad. Bylo vidno, že se my dospělí přece jen přizpůsobujeme pomaleji!

Problémy s masem

2007-03-04T02:53:00.000-08:00

Želví maso nám působilo značné starosti, neboť to suché a uložené v bedničce se potáhlo lehkým povlakem plísně, a maso rozvěšené po lanoví ve vzduchu ustavičně prosyceném vlhkostí zesládlo, takže jsme měli strach, že naše poslední dvě želvy nebudou v suchém stavu k jídlu. Dopřávali jsme si proto víc čerstvého želvího masa než obvykle, aby nám zásoby sušeného vydržely co nejdéle. Déšť měl jistou zásluhu, že se vlny nezdvihaly do nebezpečné výše, a naše zásobníky a žaludky byly samozřejmě stále plné. Úleva, že už se nemusíme strachovat o vodu, byla přijatelným odškodněním za problémy s masem.

Pršení a sbírání vody

2007-03-02T18:57:00.000-08:00

Noční přeháňky nás trochu potrápily a hlídkám přidělaly práci s vybíráním vody. Hledali jsme sucho pod nepromokavou celtou, kterou jsme natáhli přes část zádi (nebyla dost široká, aby pokryla záď celou), ale dvojčata pod stříškou přídě zůstala celkem v suchu a teple. Navlékli jsme na sebe v noci i naše pláštěnky do deště, abychom si podrželi aspoň něco tělesného tepla, ale sucha nám na nekryté loďce moc nedopřály. Během časných ranních hlídek se mračné boudy zase rozlezly, v dálce tu a tam zablýsklo a za svítání spustil nepřetržitý déšť. Bylo chladno a vánek zesílil do čerstvého východojihovýchodního větru, takže jsme spuštěnou vodní kotvu rozevřeli docela, skasali plachtu a pustili se do sbírání dešťové vody. Naše myšlení tvrdošíjně setrvávalo ve vyjetých kolejích a vodu jsme chytali tak, že jsme nad sebou roztáhli starou člunovou střechu a hadičkou, vedoucí z prohlubně v jejím středu, jímali déšť do prázdných plechovek na dně joly. Snažili jsme se sběrnou jímku rozšířit co nejvíce, takže nás za chvíli bolely ruce, a zatímco dešťová voda vytékala pomalým čůrkem do prázdných plechovek, prožívali jsme hotová muka. Voda měla stále gumovou příchuť, ale žluté barvivo se už zdálo být smyto. Díky této metodě sbírání vody jsme byli všichni jakžtakž v suchu, ale platili jsme za to cenou rozbolavělých údů a mrzuté nálady, neboť plechovky se na svažitém dně joly povážlivě kymácely a nejedná se nečekaným pohybem celty překotila a rozlila svůj obsah na dno.

Dokázali jsme na jole žít

2007-02-24T10:03:00.000-08:00

Dva ze zadní lavičky si přesedli na dno joly, aby se její těžiště přeneslo více dozadu. Při spuštěné vodní kotvě jsme pak zjistili, že můžeme plachtu pevně zajistit a nechat Ednamair, aby se držela v kursu sama, což nám umožnilo stavět hlídky jako předtím, ale Lyn naléhala, abych byl ze stráží zcela vyřazen, neboť musím být stejně po ruce v kteroukoli denní či noční dobu, a namáhavé manipulování s plachtou a vyvrhová-ní želv je při mé vyčerpanosti dostatečným vytížením. (Douglas se horlivě nabízel, že mi s kucháním želv pomůže, ale je to nemotora a měl jsem strach, aby se nůž zase nezlomil.)
Ednamair, osamělou tečku v nekonečných dálavách oceánu, obklopila noc, a když jsme ukládali a znovu převraceli svoje rozlámané údy, uvědomovali jsme si, že hlavní překážku našeho přežití jsme zdárně překonali. Dokázali jsme na jole žít.

Přídí proti vlnám

2007-02-19T13:12:00.000-08:00

Udržovali jsme jolu po celý den vytrvale v severovýchodním kursu, a když k večeru vítr poněkud zesílil a začal zdvihat vysoké vlny, které nám přes hranatou záď šplíchaly do loďky, přivázali jsme za krkolomného manévrování proti jejím vratkým pohybům veslo-kormidlo napříč zádě a přehodili plachtu dozadu a upevnili ji za otěže ke koncům vesla. Tato změna nám umožnila splývat opět přídí po vlnách, a přestože jsme zádí napřed pluli mnohem pomaleji, nebezpečí zalití joly vlnou se značně zmenšilo. Správný směr jsme v tomto postavení udržovali tak, že jsme vždy na té straně zádi, kterou bylo zapotřebí vyklonit, stáhli plachtu dolů, a když nebylo moře příliš rozbouřené, mohli jsme takhle plout napříč větrem až v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Rovnováha zatížení po celé délce joly nabyla teď značné důležitosti, neboť když byla příď příliš lehká, měla sklon odpadat od větru a stáčela jolu bokem proti vlnám, což byla její nejzranitelnější poloha. Vyhodil jsem proto z přídě dryfkotvu, ale nechal jsem ji roztaženou jen asi napolovic, takže nás moc nebrzdila a současně udržovala příď ostře proti vlnám.

Další bědy

2007-02-17T08:16:00.000-08:00

Boláky a vředy na našich končetinách pozvolna vysychaly, a třebaže byly ještě ošklivě zapálené a septické, okolní kůže se již vzpamatovávala a napadená místa se dále nerozšiřovala. Svršky se rozpadaly stále rychleji a hlavní naše starost byla, aby nám slunce nespálilo doposud neobnaženou pokožku (moje ustavičné vrcení, kterým jsem unikal před každým tlakem na zadnici posetou puchýři bylo pro ostatní dostatečným varováním); ale jinak nám spíše než jakékoli morální stránky tohoto problému dělalo těžkou hlavu teplo, jež nám oblečení skýtalo v noci. Ani nás nenapadlo hodnotit nedostatečnost našich oděvů z hlediska morálky, a ačkoli peleríny, odříznuté z křídel průlezu člunové střechy, nás ušetřily mnoha nočních běd jen tím, že zadržovaly aspoň trochu našeho tělesného tepla, přes den jsme je nikdy nenosili, pokud nepršelo, neboť naše nátělníky a košile nám poskytovaly celkem dostatečnou ochranu před sluncem, když jsme nastavovali rozličné části naší zbědované anatomie suchému čerstvému větru.

Konečně na cestě k domovu

2007-02-08T00:43:00.000-08:00

Vyměnili jsme si s Douglasem místa s Lyn a Robinem, což byla dost riskantní záležitost, která se z mé strany neobešla bez spousty nesalónních slov a ostatním řádně nahnala strachu. Malinká jola se nebezpečně kymácela a pacifický vzduch trhaly panické výkřiky: „Vyvažujte! Vyvažujte!" Výměna míst byla nutná, když jsme se měli s Douglasem dostat ke kormidlu, neboť Lyn ani Robin s ním zacházet neuměli, právě tak jako nedokázali určit směr, kterým loď řídit, a ačkoli byl Douglas znamenitý skulér, bylo to poprvé, co musel pádla používat jako kormidla. jola plula v lehkém větříku sotva půluzlovou rychlostí, a když jsme se opět usadili, povídali jsme si o severním Staffordshiru, kde se Lyn a děti narodily, o zvlněných kopcích a údolích v pohoří Peaku. Tehdy jsme také začali poprvé mluvit o předmětu, který se měl posléze stát hlavním tématem našich debat: o restauraci s domácí kuchyní, kterou si otevřeme v seve-ro-staffordshirském městě Leeku a která se měla jmenovat „Dougalova kuchyně". Poskytovalo nám to báječnou příležitost hovořit o jídle. Naši polední polohu jsem odhadl na 5° 30' severní šířky a 245 mil západně od Espinosy; poprvé ode dne, kdy se Lucette potopila, jsme nabrali východní kurs, a měl jsem pocit, že jsme už dost daleko na severu, abychom mohli počítat s jistou rychlostí a směrem protiproudu, který probíhá pásmem tišin ve východním směru. Konečně jsme byli na cestě k domovu!